9. 1. 2020 v 20.30
Festival úspěšnou realizací třinácti ročníků, spojenou s vysokým zájmem diváků i médií, dokládá potřebnost, jedinečnost a nezastupitelnost tohoto projektu. Vedle kulturně vzdělávacího přínosu je jeho význam spatřován v působení na všechny sociální a věkové vrstvy návštěvníků, přednostně pak na nejmladší generaci s ohledem na zatraktivnění výuky novodobých dějin. /více uvnitř článku/
Mezinárodní projekt MENE TEKEL jako nekomerční multidisciplinární program s cílem připomínat historické mezníky nejen naší země, ale i dalších států Evropy s přesahem do částí světa, kde jsou porušována základní lidská práva, založili v roce 2007 MgA. Daniela a Mgr. Jan Řeřichovi, organizací bylo pověřeno Umění bez bariér, z.s.
Projekt ve spolupráci s odbornými a paměťovými institucemi přináší svědectví o protiprávnosti totalitních režimů. Soustřeďuje se zejména na připomínání odkazu obětí nacismu a komunismu.
Týdenní festival se koná v termínu kolem historického data 25. února a nabízí kolem třiceti programů — výstavy, koncerty, divadelní představení, performance, filmové projekce, literárně hudební večery, dokumentární programy, prezentace tematických publikací a autogramiády, interaktivní programy pro školy, setkání s pamětníky, ekumenickou bohoslužbu, pietní akce aj.
Zcela ojedinělý unikátní formát představuje divadlo faktu, které v úzké spolupráci Mene Tekel a Právnické fakulty Univerzity Karlovy dvanáct let realizoval režisér Jan Řeřicha. Veřejná prezentace vědeckého semináře atraktivní formou představila každoročně jednu z rekonstrukcí politických procesů přímo v autentickém prostředí Vrchního soudu v Praze na Pankráci, kde byly v padesátých letech 20. století vyneseny desítky rozsudků trestu smrti. Tento originální formát vědeckého semináře v gesci děkana Právnické fakulty UK Prof. JUDr. Jana Kuklíka byl představen i v dalších místech ČR či jako zahraniční partner na Festivalu slobody v Bratislavě.
Osobnosti festivalu
Výjimečnou kulturně společenskou záležitostí se stalo oceňování umělců s výrazným podílem na rozvoji duchovních, etických a kulturních hodnot s ohledem na jejich statečné osobní postoje a životní osudy v době nesvobody, které bylo uvedeno do praxe v roce 2015 pod názvem Dáma, Rytíř, Mecenáš české kultury.
Osobnosti s nezpochybnitelným mravním kreditem a mimořádným tvůrčím přesahem reprezentují široké tvůrčí i dobové spektrum: mj. sochaři Olbram Zoubek, Otmar Oliva a Jiří Sozanský, spisovatelé Jiří Stránský, Zora Dvořáková, Jáchym Topol, výtvarníci Josef Čapek, Bohuslav Reynek, sestry Válovy, herci Karel Hašler, Anna Letenská, Jiřina Štěpničková, zpěvačka Marta Kubišová, duchovní Svatopluk Karásek či Václav Malý, politické vězeňkyně a umělkyně Prof. Růžena Vacková, Božena Kuklová a Dagmar Šimková, cembalistka Zuzana Růžičková, dirigent Libor Pešek, jazzový virtuos Ed Vokurka, novináři Pavel Tigrid a Karel Pecka aj.
Čestné ocenění bylo uděleno 48 následováníhodným osobnostem, které se ve svém občanském životě ani v umělecké tvorbě nezpronevěřily nejvyššímu mravnímu étosu.
V programech MENE TEKEL aktivně působily desítky osobností a umělců,
mj. prorektor UK Prof. PhDr.Ing. Jan Royt, Ph.D., děkan Právnické fakulty UK Prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc., spisovatel a politický vězeň Jiří Stránský, dramatik Doc. Milan Uhde, Prof. Doc. Vladimír Just, Prof. Doc. Milan Stehlík, historik PhDr. Pavel Žáček, historik PhDr. Petr Blažek, publicista PhDr. Jan Lukeš, houslový virtuos Václav Hudeček, houslový virtuos Jaroslav Svěcený, kytarový virtuos Prof. Štěpán Rak, výtvarník, pedagog AVU Prof. Vladimír Kokolia, zpěváci Jana Koubková, Jaroslav Hutka, Radim Hladík, Filip Topol se skupinou Psí vojáci, kapely Garage a ECHT!, The PLASTIC PEOPLE Of The UNIVERSE, Visací zámek, Folimanka Blues, Josef Vejvoda Trio, herci Gabriela Vránová, Ondřej Kepka, Tomáš Töpfer, Michal Pavlata, Otakar Brousek a řada dalších vynikajících umělců a osobností české i zahraniční scény.
Mezinárodní prestiž
V uplynulých třinácti letech byly hosty Mene Tekel mezinárodně uznávané osobnosti, jako například: albánský dramatik a politický vězeň Tomor Aliko, prezident mezinárodní asociace bývalých politických vězňů Jure Knezovič, chorvatský básník a politický vězeň Andrija Vučemil, ředitel Muzea studené války Washington Gary Powers, mezinárodně oceňovaní dokumentaristé Marcus Kolga z Estonska, Jacek Petrycki z Polska, Oles Jančuk z Ukrajiny, režisérky Dzintra Geka z Lotyšska, Anita Lackenberger z Rakouska, nezávislý fotograf Simon Frey ze Švýcarska, scénáristka a zakladatelka Památníku obětem komunismu v Torontu Zuzana Hahn, ředitelka Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur Dr. Anna Kaminsky a hudební skladatel Uwe Steinmetz z Německa, kanadský právník a aktivista za lidská práva David Kilgour, anglický spisovatel Ethan Gutmann, izraelský filmový dokumentarista Joshua Faudem, čínské vězeňkyně svědomí paní Lu Š-pching a Yu Minghui, filmoví režiséři Gerhard Mader z Rakouska, Marcus Pieper z Německa a mnozí další.
Realizátoři projektu naplňují s nejlepším vědomím jeho poslání, které je definováno v Memorandu o spolupráci při pořádání mezinárodního festivalu proti totalitě Mene Tekel.
Memorandum bylo slavnostně ratifikováno 30. září 2009 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a deklaruje společenskou potřebnost projektu, jeho trvalou podporu a spolupráci na jeho každoroční realizaci. Uzavřeno bylo mezi hlavním městem Prahou, Konfederací politických vězňů ČR, Ústavem pro studium totalitních režimů, Univerzitou Karlovou, Inter-ASSO /Mezinárodní asociací bývalých politických vězňů a obětí komunismu/, autory projektu a jeho hlavním organizátorem z.s. Uměním bez bariér.
Česká televize, jako tradiční hlavní mediální partner, se společně s dalším mediálním partnerem Českým rozhlasem každoročně intenzivně zajímá o program projektu Mene Tekel a průběžně přináší řadu zpravodajských i dokumentárních vstupů. Česká televize navíc každoročně živě přenáší a zaznamenává slavnostní zakončení festivalu Mene Tekel ekumenickou bohoslužbou v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě.
V průběhu mezinárodního festivalu Mene Tekel poskytují hlavní organizátoři, hosté festivalu a účinkující kolem 80 rozhovorů a na základě monitoringu z internetu jsou o festivalu Mene Tekel zaznamenávány další desítky článků, rozhovorů a zpráv.
Spolupráce
Festival spolupracuje na různých úrovních s mnoha odbornými, paměťovými, vzdělávacími a společenskými organizacemi. Mezi nejvýznamnější instituce patří od prvního ročníku v roce 2007 hlavní město Praha, Univerzita Karlova, Senát Parlamentu ČR, dále Ministerstvo kultury, Ministerstvo školství a mládeže, Ministerstvo zahraničních věcí, Ústav pro studium totalitních režimů, a dlouhodobě Ústav pamäti národa v Bratislavě či Inter ASSO — mezinárodní organizace bývalých politických vězňů a obětí komunismu.
Festival má řadu partnerských společností, reflektujících téma festivalu, jimiž byly v průběhu dosavadních třinácti ročníků například Národní archiv, Národní filmový archiv, Vojenský historický archiv, Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech, Divadlo Minor, Pražské arcibiskupství, ČVUT, Akademie výtvarných umění, vysoké, střední i základní školy.
Prestiž festivalu podtrhuje i trvalá podpora velvyslanectví všech zainteresovaných zemí.
Každoročně se k participaci hlásí zájmové iniciativy, spolky a osobnosti z tuzemska i zahraničí.
V široké mezinárodní oblasti působení projektu je velmi účinná dlouholetá spolupráce s uznávanými osobnostmi a institucemi; v loňském roce konkrétně účast na Mezinárodním polském filmovém festivalu NNW v Gdyni /Festiwal Niepokorni Niezłomni Wyklęci/.
Projekt Mene Tekel má značný ohlas i mezi našimi krajany v zahraničí. Zásluhu na tom má především dlouholetá úzká spolupráce s ČT, která nejen na svých hlavních programech (ČT1, ČT2, ČT 24), ale i prostřednictvím internetového vysílání pravidelně přenáší a zaznamenává některé významné programy a akce Mene Tekel — např.
rekonstrukce politických procesů, inscenovaná se studenty Právnické fakulty Univerzity Karlovy jako divadlo faktu ve Velké porotní síni Vrchního soudu v Praze na Pankráci, ekumenická bohoslužba za politické vězně z Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, mezinárodní konference v Senátu Parlamentu ČR aj.
Mnoha akcí se též aktivně účastní zahraniční vysílání Českého rozhlasu, RFE/RL, iDNES, I-FORUM a další celostátní média včetně studentských, ale i tak významná zahraniční média, jako např. BBC a NTD Television (vysílající ve čtrnácti evropských a asijských mutacích).
Reflexe tématu v programu Jan Palach — naše svědomí
Stěžejní programová osnova Mezinárodního festivalu Mene Tekel 2019 vycházela z osvědčených formátů, ale i z aktuální potřeby připomenutí významného 50. výročí sebeobětí Jana Palacha, Jana Zajíce a dalších „živých pochodní“.
XIII. ročník mezinárodního projektu proti totalitě MENE TEKEL byl zahájen 16. ledna 2019 velkou celospolečenskou vzpomínkovou akcí „Jan Palach — naše svědomí“.
Tým MENE TEKEL se ujal organizačně mimořádně náročné koordinace této akce, které se zúčastnili:
Hlavní město Praha, Národní muzeum, Univerzita Karlova, Ústav pro studium totalitních režimů, Ekumenická rada církví ČR, zastupitelské úřady Polské republiky, Maďarska, Ukrajiny, Lotyšska a Litvy, spolu s paměťovými ústavy zemí, v nichž v souvislosti s obětí a poselstvím Jana Palacha vzplály další živé pochodně.
Hlavním mediálním partnerem byla v rámci stálé spolupráce s projektem Mene Tekel Česká televize. Mediálním partnerem Český rozhlas.
Čestnou záštitu nad akcí převzali:
Rektor Univerzity Karlovy Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA, děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy doc. PhDr. Michal Pullmann, primátor hl. m. Prahy MUDr. Zdeněk Hřib, radní pro kulturu, výstavnictví, cestovní ruch a zahraniční vztahy ZHMP MgA. Hana Třeštíková, generální ředitel Národního muzea PhDr. Michal Lukeš, předseda Ekumenické rady církví v ČR Mgr. Daniel Ženatý, velvyslankyně Polské republiky J. E. Barbara Ćwioro, velvyslankyně Lotyšské republiky J. E. Dr. Sc. Pol. Gunta Pastore, velvyslanec Maďarské republiky J. E. Dr. Miklós Boros, velvyslanec Litvy J. E. Edvilas Raudonikis a velvyslanec Ukrajiny J. E. Yevhen Perebyinis.
Celodenní program na Václavském náměstí byl zahájen vernisáží exteriérové výstavy „Jan Palach 1969/2019. Příběh Jana Palacha a dalších živých pochodní v sovětském bloku“. Výstavu zahájil spoluautor výstavy historik PhDr. Petr Blažek, přítomní velvyslanci a písničkář, autor skladby TICHO Bohdan Mikolášek.
Celodennímu programu na Václavském náměstí přihlížely tisíce návštěvníků a mnoho významných domácích a zahraničních osobností.
Za hlavní město Prahu na shromáždění promluvil předseda výboru pro kulturu, výstavnictví a zahraniční vztahy Jan Wolf a byl přečten osobní dopis primátora hl. m. Prahy MUDr. Zdeňka Hřiba.
Česká mincovna vydala pamětní medaili Národní hrdinové — Jan Palach a Jan Zajíc, která byla předána sestře Jana Zajíce paní Martě Janasové. Medaili na veřejném shromáždění požehnal pražský světící biskup Mons. Václav Malý.
V 18 hod. se prostřednictvím internetu připojily k akci Jan Palach — naše svědomí desítky tisíc lidí ve 104 městech a obcích v ČR. Více než sedm tisíc lidí se vydalo na symbolickou „Cestu světla“ z Václavského náměstí na Staroměstské náměstí k soše Jana Husa, kde důstojnou akci zakončil tehdejší student, účastník pohřbu Jana Palacha, autor a ředitel projektu MENE TEKEL Jan Řeřicha. Symbolicky předal světlo mladé generaci-studentu filozofie, bohemistiky a teologie Mikuláši Minářovi, předsedovi spolku Milion chvilek. Poté účastníci shromáždění položili květiny k bustě Jana Palacha na nedaleké budově Filozofické fakulty UK na náměstí Jana Palacha.
Následující den 17.1.2019 se konala na Univerzitě Karlově mezinárodní konference „Jan Palach a další živé pochodně v sovětském bloku“ za účasti velvyslanců a historiků z Maďarské republiky, Polské republiky, Lotyšské republiky, Litvy a Ukrajiny a významných osobností české a slovenské akademické obce.
První významná akce XIII. ročníku Mene Tekel 2019 zajistila důstojné připomenutí mimořádné osobnosti novodobých dějin a hluboký lidský a etický smysl hrdinského činu Jana Palacha, Jana Zajíce a dalších za svobodu a demokracii se obětujících osobností.
Prolog Mene Tekel 2019
O významu poslání projektu MENE TEKEL svědčí mj. skutečnost, že se k němu každoročně hlásí i další participující partneři, reflektující téma festivalu.
Například moravská metropole se již čtvrtým rokem připojuje „Brněnským prologem“. Záštitu nad akcí převzala JUDr. Markéta Vaňková, primátorka statutárního města Brna.
Podporovatelé: Konfederace politických vězňů České republiky, Jihomoravský kraj, Moravské zemské muzeum, Biskupství brněnské.
Program v režii spolku Paměť proběhl 22. 2. 2019 a v jeho rámci se uskutečnil mj. pietní akt a vernisáž výstavy „Tváře Cejlu“ v bývalé věznici na Cejlu. Následovala vernisáž komponovaných fotoobrazů v brněnské pasáži Alfa připomínající dobu za železnou oponou a represe 50. let.
Další iniciativou spjatou s festivalem se stal interaktivní projekt
v pražském kině MAT 22. února. Za mimořádného zájmu veřejnosti byl promítnut kanadsko-český film Hanin kufřík (Inside Hana‘s Suitcase). Ve filmovém snímku, natočeném podle mezinárodně uznávané knihy Karla Levina Hanin kufřík, přeložené do čtyřiceti jazyků, se prolíná dokumentární a dramatický formát. Film podává svědectví o životě George a Hany Bradyových v třicátých a čtyřicátých letech v Československu. V návaznosti na tragický osud židovské rodiny zprostředkovává také současný příběh skupiny japonských dětí, kterým se se svou učitelkou Fumiko Ishioka podařilo rozkrýt tajemství Hany Bradyové, jejíž jméno bylo na starém kufříku, který se k nim dostal z muzea v Osvětimi. Po projekci následovala živá diskuse mezi přítomnými historiky, pamětníky a tvůrci.
Prestižní cena pro statečné umělce
V neděli 24. února se v Divadle na Vinohradech uskutečnil pátý ročník Slavnostního předávání cen Dáma, Rytíř, Mecenáš české kultury.
„Titul Rytíř nebo Dáma české kultury získávají umělci s výrazným podílem na rozvoji duchovních, etických a kulturních hodnot s ohledem na jejich statečné osobní postoje a životní osudy. Obě ceny se též udělují in memoriam. Titulem Mecenáš umění je jmenována osobnost, která ekonomicky, mediálně či jinak podporuje umění a vzdělávání v duchu našich národních, duchovních a demokratických tradic. Cenu tvoří diplom a plaketa.“
Stručně z preambule zásad pro oceňování ceny ministra kultury uvedené v platnost v § 28a a násl. nařízení vlády č. 5/2003 Sb.
Organizačně mimořádně náročný projekt je připravován kontinuálně s programovou skladbou festivalu Mene Tekel, prakticky ihned po dokončení postprodukce předchozího ročníku.
O laureátech rozhoduje ministr kultury.
Shromažďování návrhů od institucí i jednotlivců a následné vyhodnocování má na starosti odborná komise se složení:
Prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D., DSc., prorektor Univerzity Karlovy, PhDr. Pavel Žáček, historik, poslanec PS PČR, doc. MgA. Tomáš Töpfer, pedagog, ředitel Divadla na Vinohradech, Petr Balajka, spisovatel, fotograf, šéfredaktor Obecních novin Židovské obce v Praze, Mgr. Jan Řeřicha, ředitel mezinárodního projektu Mene Tekel (zemřel 23.7.2019).
Návrhy komise jsou v září předány dramaturgii Mene Tekel, která oslovuje navržené umělce a ve spolupráci s nimi zpracovává laudatia, připravuje materiály pro média a organizačně zajišťuje osobní účast nominovaných na slavnostním ceremoniálu. V případě umělců in memoriam jsou vyhledáváni dědici práv a jsou oslovováni ke spolupráci na zjištění průběhu předání ocenění v Divadle na Vinohradech v předvečer slavnostního zahájení festivalu Mene Tekel.
Dramaturgie festivalu následně zpracovává scénáře pro natočení filmových medailonků laureátů ceny Dáma, Rytíř, Mecenáš české kultury a produkce zabezpečuje jejich realizaci.
Několikaměsíční činnost tvůrčího týmu byla završena slavnostním ceremoniálem 24. února v Divadle na Vinohradech. Na finálovém večeru se podílely desítky uměleckých i technických pracovníků.
Režie večera se ujal divadelní a filmový režisér Mgr. Daniel Hnát, slavnostním večerem provázela herečka Dejvického divadla Zdeňka Žádníková.
Ceny předával ministr kultury Doc. Mgr. Antonín Staněk, Ph.D., a ředitel projektu Mene Tekel Mgr. Jan Řeřicha. Úvodní a závěrečné slovo pronesl hostitel doc. MgA. Tomáš Töpfer, ředitel Divadla na Vinohradech.
V rámci slavnostního ceremoniálu zazněly skladby a sólová vystoupení Smíšeného pěveckého sboru Gaudium Praha, jehož sbormistry jsou Zdena a Vladislav Součkovi. Společně se sborem vystoupil také kapelník a zpěvák skupiny Missa — Karel Kryl revival Mgr. Jan Tomsa.
Titul Dáma české kultury 2019 obdržely:
Erika Bezdíčková
Spisovatelka, pamětnice holocaustu
Narodila se 26. září 1931 v Žilině manželůmArnoldu a Alici Kellermannových. Židovská rodina náležela ke střední vrstvě, poskytovala dětem všestranné zázemí.
Bezstarostné dětství skončilo v roce 1939 po zániku První republiky a vzniku fašistického Slovenského štátu. Rodina byla vystavena perzekuci, vystěhována z bytu, zabaven majetek. Nejhorší přišlo v roce 1944, s obnovením transportů ze Slovenska do vyhlazovacích táborů, který postihl také rodinu Kellermannových.
Po příjezdu vlaku v Osvětimi došlo k násilnému odtržení mužů a žen, tehdy Erika naposledy viděla svého tatínka.
Na rampě v Birkenau ji při selekci odtrhli od maminky, která šla přímo do plynové komory. Okamžik, kdy šla na smrt, zatímco malá Erika zůstala naživu, byl a je stálým traumatizujícím prožitkem.
Po přesunu do pracovního tábora Sachsenhausen, továrny na výrobu leteckých motorů, přežila Erika tzv. pochod smrti.
Po osvobození následovala strastiplná cesta domů. V poválečné Žilině čtrnáctiletá Erika nenašla nikoho.
Po dětství v harmonické rodině, zdevastované šílenstvím nacismu, prožila dlouhý čas hledáním někdejších jistot.
Za životně důležité považuje setkání s rakouským aktivistou Simonem Wiesenthalem, který ji nasměroval k aktivní účasti na předávání svých životních zkušeností s holocaustem a totalitou zejména nejmladší generaci.
Erika Bezdíčková navštěvuje školy, pořádá besedy a svěřuje se se svým životním údělem, aby další generace nezapomněly na následky utrpení milionů lidí, které nevratně postihly obě totality dvacátého století.
V roce 2010 vydala svou knižní autobiografii „Moje dlouhé mlčení“, otevřené, osobní svědectví.
Helena Havlíčková
Spisovatelka, křesťanská aktivistka
Narodila se 14. července 1936 v Praze v kosmopolitní rodině, která byla perzekvována pro svůj židovský původ.
V roce 1950 se s rodiči odstěhovala na východní Slovensko, kde se jako dobrovolnice zapojila do vzdělávání negramotných cikánských dětí. Své pedagogické vlohy chtěla rozvíjet studiem, ale bylo jí to umožněno až po absolvování několika dělnických zaměstnání.
Dálkově vystudovala gymnázium a následně i Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, provdala se za absolventa vysoké
školy Milana Havlíčka, který byl jako odborník často vysílán na dlouhodobé pracovní pobyty do zahraničí. Po srpnové okupaci byl na rodinu vyvíjen politický nátlak, neboť strana potřebovala perspektivní vzdělané občany. Helena s manželem raději volili exil a s pomocí přátel se usadili ve Francii.
Helena Havlíčková se nadále vzdělávala a navázala spolupráci s místní komunitou. Poskytovala informace o perzekvovaných křesťanských rodinách v Československu, s pomocí nejstarší dcery pomáhala do vlasti distribuovat Tigridův časopis Svědectví. Založila skupinu s krycím jménem Famille, která pravidelně zasílala na české adresy balíčky s knihami, léky a dalšími potřebnými věcmi.
Po roce 1989 začala Helena Havlíčková na základě dlouhodobých zkušeností shromažďovat autentická svědectví lidí pronásledovaných a perzekvovaných v komunistickém Československu a vydala je knižně v roce 2002 v nakladatelství Poznání.
Výsledky desetiletého bádání v publikaci Dědictví je komplexním a zároveň velice sugestivním pohledem na dějiny soužití komunistické diktatury s křesťany. Historik Vojtěch Vlček, fotograf Jindřich Štreit a akademický sochař Otmar Oliva napomohli k tomu, že kniha získala nejen mimořádnou historickou hodnotu, ale je také výpravným výtvarným dílem.
Helena Havlíčková neomezila ani své aktivity ve Francii. Ve Vaux-sur-Seine založila sdružení na ochranu historického dědictví,
je stále činná i literárně, a zatím posledním dílem je příběh baronky Malvíny Helversenové, jež v 19. století založila útulek pro opuštěné dívky v Praze.
Rytíři české kultury 2019 se stali:
Libor Pešek
Dirigent
Libor Pešek, jeden z nejvýznamnějších českých a světových dirigentů, se narodil 22. června 1933 v Praze.
V oboru dirigování byl žákem Karla Ančerla, Václava Smetáčka a Václava Neumanna na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. V mládí studoval hru na klavír, trombón a violoncello. V roce 1958 založil Komorní harmonii, dechový ansámbl, který uváděl na pravidelných koncertech v Divadle Na zábradlí v Praze i premiéry děl mladých soudobých českých skladatelů. V letech 1965 — 1969 řídil další jím založený komorní soubor Sebastian orchestr, s nímž úspěšně vystupoval i v cizině.
Od roku 1970 hostoval u různých českých i zahraničních orchestrů. Byl přizván ke spolupráci s orchestry v Holandsku a krátce působil jako šéf Slovenské filharmonie v Bratislavě.
Četná zahraniční turné Libora Peška vyvolávala u normalizačních stratégů v oblasti kultury naději, že by mohli do svých řad získat respektovanou osobnost. Komunistická ideologie a její praxe byly však v ostrém rozporu s mravním étosem Libora Peška.
Vrcholem kariéry je jeho desetileté (1987 — 1997) působení ve funkci uměleckého ředitele a šéfdirigenta Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu (Royal Liverpool Philharmonic Orchestra), se kterým dodnes vystupuje jako čestný dirigent. V Anglii se významně zasloužil o systematickou propagaci české tvorby, zvláště díla Josefa Suka.
Od roku 1990 byl hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Nyní zastává post hlavního dirigenta Českého národního symfonického orchestru, pravidelně pracuje s předními českými orchestry a vystupuje v zahraničí.
Při příležitosti státní návštěvy britské královny Alžběty II. v České republice v roce 1996 obdržel Řád britského impéria. Téhož roku byl jmenován čestným členem Univerzity v hrabství Lancashire v Prestonu. V roce 1997 získal prestižní Cenu Classic a z rukou prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy I. stupně.
Karol Sidon
Vrchní zemský rabín, dramatik, spisovatel, scenárista, bývalý chartista a disident
Narodil se 9. srpna 1942 v Praze v tzv. smíšeném manželství. Jeho židovský otec Alexander byl roku 1944 zatčen a vězněn gestapem v Pečkárně, na Pankráci a v terezínské Malé pevnosti, kde byl téhož roku umučen.
Karol byl poté skrýván na venkově do konce okupace u svého strýce. Matka ho vychovávala sama až do roku 1948, kdy se znovu provdala za Žida Josefa Grosse. Jeho nevlastní otec opakovaně utekl z terezínského ghetta, kladenských dolů, z Varšavy, z Treblinky a naposledy ze sovětského gulagu.
Karol vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Poté krátce pracoval v Československém rozhlase, do roku 1968 byl dramaturgem Krátkého filmu ve studiu Jiřího Trnky. Roku 1968 obdržela jeho rozhlasová hra Dvojí zákon státní cenu k 50. výročí založení republiky.
V roce 1968 vyšla jeho autobiograficky laděná prvotina Sen o mém otci.
V letech 1968—1969 byl redaktorem Literárních listů a Listů, nejvýznamnějšího periodika reformátorské inteligence. Během tzv. sedmi pražských dnů vedl s Petrem Pithartem několik zvláštních vydání Literárních Listů.
Scenáristicky spolupracoval s režisérem Jurajem Jakubiskem.
Sen o mně, který v roce 1970 byl poslední oficiálně vydanou knihou, navazuje na jeho prvotinu obsahově i formálně.
Od roku 1970 pracoval jako ineditní autor manuálně a po podpisu Charty 77 byl propuštěn a následně zaměstnán jako topič.
Většina Sidonových próz a divadelních her byla vydána v samizdatu.
Roku 1978 obdržel exilovou cenu J. Koláře za román Boží osten.
Osud obou otců přispěl k tomu, že se Karol cítil být Židem a v dospělosti (1978) přijal židovskou víru.
V roce 1983 byl donucen emigrovat do Německa.
Příčinou se stalo představení Sidonovy hry Ester, největší politickou událostí spojenou se ŽNOP.
V Heidelbergu studoval judaistiku a pracoval v archivu.
Rabínská studia dokončil v Izraeli. Studoval v institutu Harry Fischel (Machon Ariel) v Jeruzalémě.
Roku 1992 se stal pražským a zemským rabínem. Ve své funkci se zasadil o založení Lauderových škol, stavbu mikve, zřízení učebny Midraši Tiferet Uzi aj.
Významná je i jeho překladatelská činnost. Přeložil Novou pražskou pesachovou Hagadu, sidur (dosud nevydaný překlad modlitební knihy) nebo machzor na vysoké svátky.
V celém svém díle medituje nad podstatou lidské existence a identity, snaží se pochopit člověka v jeho zranitelnosti, samotě a pomíjejícnosti, v jeho metafyzických pochybách.
Ing. František Šedivý
Spisovatel, politický vězeň
František Šedivý se narodil 2. července 1927 v Zadní Třebani. Jako syn legionáře byl vychováván v souladu s ideologií mladé republiky. V roce 1944 byl totálně nasazen v junkersových závodech v Loděnici a poté i na opevňovacích pracích v Brně.
Spolupracoval s odbojářskou skupinou v křivoklátských lesích, na sklonku války působil v řadách řevnické dobrovolné gardy.
Od roku 1948 studoval na Vysoké škole věd hospodářských v Praze.
Jako mladý národní socialista nesouhlasil s poúnorovým vývojem, krátce převáděl uprchlíky přes střeženou hranici do Bavorska, poté začal s přáteli budovat podzemní organizaci, která chtěla novému režimu vzdorovat. Po čase byla skupina infiltrována agentem provokatérem a dvaadvacet jejích členů bylo zatčeno.
František Šedivý byl za velezradu a špionáž odsouzen ke čtrnáctiletému odnětí svobody. Vězněn byl na Mírově a v trestně pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku. V roce 1964 byl podmínečně propuštěn.
František Šedivý je autorem několika knih- mj. Legie živých aneb Jáchymovské peklo, Pod věží smrti, Bory-Mírov, v nichž podává sugestivní svědectví o útrapách, jimiž prošli političtí vězni komunistického režimu v pracovních táborech v padesátých letech v oblastech Jáchymovska, Příbramska a Slavkovska.
Působí v mnoha společenských organizacích, je předsedou Klubu Dr. Milady Horákové, členem mezinárodního PEN klubu, dlouhodobě zastával post místopředsedy Konfederace politických vězňů.
U příležitosti státního svátku Dne vzniku samostatného československého státu převzal 28. října 2009 z rukou prezidenta republiky Václava Klause Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva.
Dámy české kultury in memoriam
Výtvarnice
Sestry Válovy se zařadily mezi nejvýraznější osobnosti českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století.
Rodištěm dvojčat Jitky a Květy Válových se stalo 13. prosince 1922 Kladno, jemuž zůstaly obě věrné celý život.
Za války byly totálně nasazeny v ocelárnách Poldi Kladno. Dělnické prostředí se pro ně stalo významným inspiračním zdrojem. Obě si je však přetvořily zcela svébytně oproti dobovým konvencím. Zatímco Jitku více zajímal střet energií a pohyb, Květu zase hmota.
Po válce studovaly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze malbu v ateliéru Emila Filly.
Jejich obrazy a kresby z padesátých let 20. století spadají do sféry předmětné malby a v 60. letech se jejich práce volně přiřazují k vlně nové figurace.
Se vznikem skupiny Trasa v roce 1954 se staly jejími kmenovými členkami. Jádro skupiny Trasa tvořili žáci ateliéru Emila Filly, kteří se vymezovali především proti metodám socialistického realismu. Výrazným prvkem v tvorbě skupiny Trasa jsou různorodé experimenty s výtvarnými technikami, kombinace neobvyklých materiálů, které i v dnešním kontextu působí zcela nadčasově.
V roce 1957 skupina Trasa představila soubornou výstavou, kde každý z vystavujících autorů originálním způsobem reagoval na kubismus. Později se skupina Trasa rozrostla o sochaře Olbrama Zoubka, Evu Kmentovou a Vladimíra Preclíka.
V roce 1966 vystavovaly Jitka a Květy Válovy ve Špálově galerii v Praze. Byla to první bilancující výstava a také na příštích dvacet sedm let poslední.
21. srpen 1968 zasáhl do osudů celé země, sestry Válovy nevyjímaje. Jejich jména zmizela z veřejnosti, na dlouhá léta byly vystaveny existenčním problémům.
Situace se začala měnit až v osmdesátých letech, kdy se v Galerii 55 v Kladně postupně představila tvorba celé skupiny Trasa. Na společnou výstavu v Severočeské galerii v Litoměřicích však museli všichni počkat až do roku 1991. Soubornou výstavu obou sester Válových uspořádala v listopadu 2005 Lidická galerie.
Po roce 1989 se sestrám Válovým dostalo zaslouženého uznání. Za své malířské dílo byly v roce 1994 oceněny rakouskou prestižní cenou J. G. Herdera a jejich obrazy se od začátku 90. let staly součástí mnoha významných českých i zahraničních výstav, například v Německu, Velké Británii, USA.
Do architektury se vepsaly vitrážemi, nástěnnými malbami, mozaikami a reliéfy v Praze, Kladně, Ostravě a Berouně.
V roce 2000 se v Národní galerii ve Veletržním paláci uskutečnila retrospektivní výstava děl obou sester. Květa se jí nedožila, zemřela 6. září 1998.
S tvorbou Jitky Válové se mohli návštěvníci naposledy setkat v říjnu 2010 během bienále Kladenský salon.
Jitka Válová zemřela 27. března 2011.
Sestry Válovy patří k nenapodobitelným fenoménům české malby minulého století. Jejich práce charakterizuje především neobyčejně niterné uchopení člověka a jeho údělu.
Rytíř české kultury in memoriam
Bedřich Barták
Scénograf, malíř, grafik, restaurátor, politický vězeň
Narodil se 27. září 1924 v Plzni jako syndirigenta a šéfa opery divadla J. K. Tyla v Plzni Antonína Bartáka.
Po absolvování gymnázia studoval Státní grafickou školu v Praze. Koncem druhého ročníku byl nacisty totálně nasazen jako pomocný dělník. Po válce byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze i na Akademii múzických umění. Již během studia v letech 1947—1948 spolupracoval jako scénograf na osmi inscenacích v Divadle JKT v Plzni. Působil také jako grafik v Gramofonových závodech Praha a podílel se na vzniku Divadla hudby v Praze.
Jeho počínající umělecká dráha byla přerušena v září 1950. Těsně před složením poslední zkoušky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové byl zatčen a následně Státním soudem za „velezradu“ odsouzen na dvanáct let těžkého žaláře do jáchymovských uranových dolů. Provinil se tím, že ve svém plzeňském bytě nechal přespat dva kolegy z Prahy, kteří si naplánovali útěk na Západ a byli vyzrazeni.
O krutých letech za mřížemi vypovídají například kresby Jeden z 2555 hubených dnů či Vězeňská modlitba Otčenáš.
Bedřich Barták byl propuštěn při prezidentské amnestii v roce 1960.
Následně vykonával pomocné výtvarné práce v různých podnicích. Souběžně se začal uplatňovat v divadelním provozu.
V roce 1968 patřil ke spoluzakladatelům Klubu bývalých politických vězňů K 231 v Teplicích, kde byl zaměstnán jako výtvarník v Krušnohorském divadle.
V únoru 1974 byl Městským soudem v Praze částečně rehabilitován. O rok později se jako scénograf a kostýmní výtvarník vrátil do plzeňského divadla a od té doby zde spoluvytvořil zhruba 175 inscenací, kde mohl naplno rozvinout svůj mimořádný talent.
Nedílnou součástí Bartákova tvůrčího spektra se stalo restaurování obrazů a zejména tvorba jedinečných nástěnných kostelních fresek.
Své práce Bedřich Barták několikrát vystavoval i ve foyerech Divadla J. K. Tyla v Plzni, naposledy v květnu roku 1990 pod názvem „Útěky z kriminálu“. Některé z těchto tematických ilustrací byly využity v knize Karla Kaplana a Vladimíra Pacla — Tajný prostor Jáchymov.
Bedřich Barták byl soudně kompletně rehabilitován v roce 1990.
Dne 20. března 1991 zemřel.
Posmrtně byly zrealizovány například výstavy v Galerii Jiřího Trnky v Plzni, v Galerii Azyl, v galerii kácovského zámku, v českobrodské galerii Šatlava, ve Vlastivědném muzeu Karla Hostaše v Klatovech či v rámci mezinárodní výstavy projektu Mene Tekel v Karolinu.
Reprezentativní výběr z tvorby Bedřicha Bartáka byl představen na dlouhotrvající výstavě ve Velkém divadle v Plzni v sezoně 2016/17.
Rytíř české kultury in memoriam
Historik, básník, překladatel, politický vězeň
Historik a spisovatel Zdeněk Kalista se narodil 22. července 1900 v Benátkách nad Jizerou v respektované učitelské rodině. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako jeden z žáků Josefa Pekaře, jemuž později věnoval svoji monografii.
Zdeněk Kalista debutoval roku 1918 verši v časopise Jizeran, přispíval do řady periodik, publikoval četné sbírky poezie. Až v devadesátých letech vyšly z pozůstalosti rozsáhlé dvoudílné paměti Po proudu života. Zabýval se literární kritikou, později se však jeho hlavní zájem přenesl na studia historická. Svůj vztah k barokní kultuře vyjádřil v knize esejů Tvář baroka, při jejímž sepisování definitivně přišel o zrak, a mohl se z hlediska pramenů spoléhat jen na svou vynikající paměť.
Dalším okruhem Kalistova badatelského zájmu byla kultura vrcholného středověku.
Byl aktivní v mnoha kulturních spolcích — mj. v Umělecké besedě, jejíž výstavu Pražské baroko v roce 1938 spoluorganizoval.
Docentem se stal roku 1932, jmenování profesorem se připravovalo od roku 1938, ale kvůli uzavření českých vysokých škol k němu nedošlo.
Po roce 1948 musel z univerzity odejít.
V roce 1951 byl zatčen a o rok později ve vykonstruovaném monstrprocesu se Zelenou internacionálou odsouzen na 15 let.
Zdeněk Kalista prošel mj. kriminály na Pankráci, na Cejlu či v Leopoldově a navzdory krutým podmínkám nikdy nerezignoval na své vnitřní poslání.
V roce 1960 byl propuštěn a v roce 1966 rehabilitován.
V tomto období psal lektorské posudky pro různá nakladatelství a věnoval se překladům francouzských básníků-Goll, Apollinaire, Baudelaire, Duhamel, Vildrac.
V letech 1968—1969 přednášel jako mimořádný profesor na Univerzitě Karlově.
Zemřel 17. června 1982.
Zdeněk Kalista představuje v naší literatuře významnou osobnost inspirující vzděláním, důsledným začleňováním české historie do evropského rámce i jedinečným sepětím historika a básníka.
Rytíř české kultury in memoriam
Písničkář, básník, výtvarník, publicista
Karel Kryl se narodil 12. dubna 1944 v Kroměříži. Otec i dědeček byli uznávanými knihtiskaři, s nimiž spolupracovali Jakub Deml, Bohuslav Reynek, Jan Zahradníček, Cyril Bouda, Václav Špála, Jan Zrzavý a mnozí další.
V dubnu 1950 byly tiskařské stroje před očima celé rodiny rozmláceny, rozsáhlou cennou sbírku bibliofilií nechal odvézt ministr Václav Kopecký.
Karel Kryl absolvoval keramickou školu v Bechyni, po maturitě pracoval v továrně v Teplicích. Spoluzakládal divadelní soubory, psal poezii, vystupoval v klubech se svou autorskou tvorbou.
Od roku 1965 spolupracoval s rozhlasovými studii. Na svém kontě má skladby, které se staly legendou: Pieta, Anděl, Salome, Morituri te salutant, Veličenstvo kat a Píseň Neznámého vojína.
První vydanou písní je Nevidomá dívka, kterou v roce 1968 nahrála skupina The Bluesmen v interpretaci Hany Ulrychové.
21. srpna 1968 Karel Kryl bolest i vzdor vepsal do šesti slok, které se staly hymnou protiokupačního vzdoru.
Píseň Bratříčku, zavírej vrátka rezonovala s náladou ve společnosti a Kryl následně odehrál desítky koncertů.
Po upálení Jana Palacha v lednu 1969 komunistická represe nabyla obludných rozměrů, Karel Kryl měl zákaz vystupování. Odjel do Norska a po návratu se v srpnu účastnil masových demonstrací, které byly potlačeny vojenskou silou.
V září 1969 odcestoval na festival do Burg Waldecku a požádal o azyl. Nikdy se ale nevzdal československého občanství.
V Německu se stal spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa.
V dalších dvou desetiletích koncertoval, vydával LP desky, psal poezii. Vytvářel linoryty, kresby, karikatury, olejomalby a koláže.
Začátkem listopadu 1989 se zúčastnil festivalu nezávislé kultury v polské Wroclawi, kde spolu s dalšími československými písničkáři patřil mezi největší ikony protestsongu.
Do vlasti se vrátil v listopadu 1989 na pohřeb své matky.
Básník s kytarou Karel Kryl nemlčel v exilu a nemlčel ani ve svobodné zemi. Koncertoval, komentoval společenské dění, psal nové skladby, ilustroval své knihy.
Zemřel 3. března 1994.
Mecenáš české kultury 2019
Narodil se 26. září 1971 v Praze.
Od dětství byl vnímavý ke svému okolí se snahou aktivně se podílet na zlepšování společenského klimatu v zemi.
Po maturitě na střední obchodní škole začal Pavel Feiereisl společně se svým otcem podnikat. V současné době je majitelem prosperující obchodní společnosti Fany Gastroservis, s.r.o.
Dlouhodobě se věnuje podpoře mnoha projektů jak v oblasti kulturní, tak i v oblasti charitativní.
V roce 2006 založil o.p.s. ETELA pomáhající dětem se zdravotním nebo sociálním handicapem. Během 12 let ETELA podpořila stovky dětí v celkové částce téměř deset milionů korun.
V roce 2016 byl finalistou ceny VIA BONA, která je udělována jednotlivcům a firmám za významné a inspirativní počiny v oblasti filantropie.
V uplynulých pětadvaceti letech podporoval mj. koncerty, výstavy,
Podílel se na záchraně památek, například patří k největším mecenášům Sdružení pro obnovu varhan v kostele Nejsvětější trojice v Dobříši.
Dlouhodobě spolupracuje se spolkem Symposion, kde se v roce 2019 podílí na velkorysém projektu AMNÉZIE, který je koncipován jako součást oslav třiceti let od Listopadu 1989.
Mecenáš české kultury 2019
Ing. Ladislav Vitoul
Narodil se 18. prosince 1945 do rodiny majitele vápencového lomu a Vápenky v Měrotíně u Olomouce. V roce 1948 byla firma znárodněna a rodina označena za nepřátele socialismu a vystěhována.
Když v rámci Zákona o restitucích dosáhl jeho pětaosmdesátiletý otec navrácení rodinného majetku, řízením společnosti pověřil svého syna.
Ladislav Vitoul si rozšířil své odborné znalosti studiem na Vysoké školy báňské a nyní již 27 let stojí v čele úspěšné firmy Vápenka.
Jako mecenáš Ladislav Vitoul pomáhá začínajícím výtvarníkům a muzikantům, podporuje charitativní projekty, adventní koncerty a přispívá na desítky občansky prospěšných iniciativ. Mimořádný respekt zasluhuje účast Ladislava Vitoula při obnově a tvorbě mnoha sakrálních objektů v teritoriu olomoucké arcibiskupské diecéze, záchrana barokních schrán, oprava a údržba kapliček a nesčetné řady kulturních památek historického významu.
Ladislav Vitoul svou mecenášskou činnost velkou měrou směřuje také na pomoc lidem v těžké životní situaci. Mimo jiné podporuje onkologické centrum v Ješově, Domov sociálních služeb pro muže s mentálním postižením v Nových Zámcích u Litovle, pomáhá paralympionikům.
Jako hrdý patriot a pokračovatel rodinných tradic kontinuálně přispívá na provoz místního fotbalového mužstva, pořádá soutěže pro spolky dobrovolných hasičů a spoluorganizuje řadu projektů vzdělávacího a humanitního zaměření.
Osobnost Ladislava Vitoula představuje vzácný typ osvíceného podnikatele, který investuje nejen do své firmy a do svých zaměstnanců, ale svým osobním příkladem motivuje a kultivuje široké společenství.
Festivalový týden
Pondělí 25. února
Ve spolupráci se Senátem Parlamentu ČR, Konfederací politických vězňů ČR, s Pražským akademickým klubem 48 a mnoha dalšími organizacemi se v dopoledních hodinách uskutečnil pietní akt připříležitosti 71.výročí památného pochodu studentů za svobodu a demokracii na Pražský hrad dne 25. února 1948.
Následovalo položení Kytice jednoty k soše T.G. Masaryka na Hradčanském náměstí.
Ve 13 hodin se v ambitu kláštera u kostela Panny Marie Sněžné, Praha 1 konala vernisáž mezigeneračního výstavního projektu Cesty ke svobodě. Výstavní celek zahrnoval expozice:
Výstava Rozkulačeno! Půlstoletí perzekuce selského stavu.
Připraveno ve spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů, Národního zemědělského muzea a Asociace soukromého zemědělství.
Kurátor výstavy: Jaroslav Rokoský
Autoři: Libor Svoboda, Martin Tichý, Jiří Urban, Petr Blažek, Jaroslav Pinkas.
Výstava reflektuje období násilné kolektivizace v době komunistického režimu, kdy došlo k zásadní proměně venkova, jejíž důsledky jsou patrné dodnes. Expozice připomíná těžké osudy vysídlených rodin a sedláků, kteří se stali oběťmi tehdejší propagandy. Velkostatkáři i drobní rolníci nejenže přišli o svou půdu, ale končili ve věznicích a pracovních táborech jakožto nepřátelé státu.
Výstava Rozkulačeno! Půlstoletí perzekuce selského stavu získala zvláštní ocenění v kategorii Muzejní výstava roku 2016 v soutěži Gloria musaealis.
Výstava Vyhnanci
Autoři projektu: Miroslav Kasáček, Luděk Navara
Historické fotografie: Marie Račická, Monika Hlaváčová, František Bartes, Pavel Bartes a rodiny vystěhovaných
Při příležitosti otevření pamětní síně P. Jana Buly byla v rekonstruované faře v Lukově u Moravských Budějovic umístěna stálá výstava o vystěhovaných rodinách z Lukova a nedalekých Vícenic z první poloviny padesátých let minulého století.
Výstava Umění Pravdivosti-Soucitu-Snášenlivosti (Art of Zhen, Shan, Ren) připomíná problematiku porušování lidských práv v Číně.
Obrazy zobrazují jak duchovní prožitky, naplněné klidem, mírem a harmonií, tak i tvrdou realitu perzekuce lidí, kteří svůj způsob života založili na nenásilí. Styl malby je převážně klasický-umělci používají tradiční techniky olejomalby starých mistrů.
Výstava Cesty ke svobodě
Vybrané práce účastníků výtvarné soutěže základních a základních uměleckých škol.
Téma reflektuje poslání festivalu Mene Tekel s cílem podnítit mladou generaci k zamyšlení nad otázkami existence každého člověka v širším kontextu historických i soudobých událostí. Vyhlašovatelé zadáním nepřímo odkazují k Všeobecné deklaraci lidských práv a svobod, přijaté v Helsinkách Valným shromážděním OSN v prosinci 1948 a umožňují tak uchopit téma způsobem adekvátní znalostem, prožitkům a osobnostnímu profilu účastníků.
Nedílnou součástí vernisáže bylo slavnostní vyhodnocení výtvarné soutěže a předání cen vítězům, kterého se ujali zástupci organizátorů a MgA. Hana Třeštíková, radní hl. m. Prahy, jež nad výtvarným projektem pro děti převzala záštitu.
Závěrem byli představeni autoři výstavních kompozic. Akci moderovanou herečkou Marií Hrdinovou zakončila prezentace knih reflektujících téma festivalu.
Vystoupil například PhDr. Martin Nekola, Ph.D., který představil komiksovou knihu Do švestek jsme doma.
Autor scénáře PhDr. Martin Nekola, Ph.D. je historik, který se exilovou problematikou zabývá řadu let a patří k našim předním odborníkům. Kresbu opatřil kreslíř Jakub Dušek, mající bohaté zkušenosti s tvorbou historických komiksů.
Následně byl v 15 hod. v Chrámu Panny Marie Sněžné slavnostně zahájen třináctý ročník festivalu Mene Tekel.
Programem provázel Mgr. Daniel Herman,
jménem provincie bratří františkánů návštěvníky přivítal P. Filip Jan Rathouský OFM. Vystoupila místopředsedkyně Konfederace politických vězňů ČR Vlasta Preislerová a primátor hl. m. Prahy MUDr. Zdeněk Hřib. Za spolupracující organizace pronesli krátký projev PhDr. Zdeněk Hazdra, Ph.D., ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, generální sekretář Ekumenické rady církví ThDr. Petr Jan Vinš a předseda výboru pro kulturu, výstavnictví, cestovní ruch a zahraniční vztahy ZHMP Jan Wolf. Ze zahraničních partnerů přijal pozvání Mgr. Ján Mitáč, vedoucí Referátu Oral history, Ústav pamäti národa, Bratislava.
Zazněla muklovská hymna a verše politického vězně Jiřího Herzingera.
Součástí programu byl komorní koncert klasické hudby v podání Tria Cantabile: Dagmar Vaňkátová — soprán, Václav Kunt — flétna, Lydie Härtelová — harfa.
Úterý 26. února
Dopoledne bylo tradičně věnováno programu pro školy ve spolupráci s Divadlem Minor.
Kultovní kniha Záhada hlavolamu Jaroslava Foglara (1907— 1999), populárního českého spisovatele literatury pro mládež a významné osobnosti českého skautského hnutí, je strhujícím dílem, které baví již několik generací. Skrývá v sobě nejen dobrodružství, ale především morální poselství o přátelství, dobru a zlu.
V 18 hodin byl v kině Ponrepo zahájen zahraniční projekt „Den pro Slovensko“.
Původní program pro festival Mene Tekel Väzenie bez mreží (Vězení bez mříží) byl vytvořen Ústavem pamäti národa z Bratislavy.
Sugestivní inscenace zpracovala tři příběhy dětí politických vězňů, které na vlastní kůži zažily, jaké to je vyrůstat v neúplné rodině a zároveň ztratit možnost uplatnit svůj potenciál v dalším životě.
Se silným osobním svědectvím vystoupili: Nadežda Evansonová — dcera odvlečeného do gulagu, Mária Jurčovičová — dcera politického vězně a Eugen Korda — syn politického vězně. Diskusi s pamětníky období nesvobody moderoval Mgr. Ján Mitáč, vedoucí Referátu Oral history Ústavu pamäti národa. Závěrem proběhla zajímavá debata s diváky a hosty festivalu.
Středa 27. února
Dopoledne pokračoval program pro školy v divadle MINOR-inscenace Záhada hlavolamu.
V 18 hodin byl promítán v kině Ponrepo celovečerní polohraný dokument Nickyho rodina (Slovensko, Česko, USA, Velká Británie, Izrael, Kambodža), režie: Matej Mináč, Patrik Pašš.
Bývalý anglický bankovní úředník Nicolas Winton pomohl v roce 1939 vycestovat z Československa více než šesti stům židovských dětí.
Film režiséra Mateje Mináče přináší dosud nezveřejněná fakta, svědectví a osudy nově objevených „Wintonových dětí“.
Film získal řadu ocenění na českých i zahraničních festivalech.
Pro velký zájem byl téhož dne v podvečer v rámci doprovodného programu Mene Tekel opětovně promítán v Kině Mat dokumentární film Larryho Weinsteina Hanin kufřík (Inside Hana‘s Suitcase).
Čtvrtek 28. února
V kině Ponrepo byl od 10 hodin prezentován program pro školyPronásledování rodin v době nesvobody.
Další z řady aktivit pro žáky základních a studenty středních škol byl koncipován se záměrem iniciování reflexe naší nedávné minulosti. Emotivně působivý pořad, na kterém spolupracovala dramaturgie projektu MENE TEKEL se spolkem Dcery 50. let, byl připraven pod vedením pedagožky Dagmar Moravcové žáky a pedagogy Základní školy, Příbram II, Jiráskovy sady 273 a Základní školy, Příbram VIII, Školní 75.
V letech 1948-1960 bylo z politických důvodů uvězněno 242 tisíc lidí.
KSČ nejen likvidovala tzv. „nepřátele státu“, ale druhotnými oběťmi se přirozeně stávali rodiče, manželky, děti.
O traumatech z dětství, rozpadlých vztazích, nejistotě a permanentním strachu podaly osobní svědectví členky spolku Dcery 50. let Anna Macková, Anna Podpěrová, Milena Kozumplíková a Dagmar Moravcová.
Zazněly rovněž vzpomínky výtvarníka-pedagoga Jana Lišky na perzekvovaného dědečka a písně, které nastudovali žáci pod taktovkou sbormistra Vladimíra Heráka.
Mimořádně působivý pořad moderovala předsedkyně Nadace Karla Hartiga Milena Kozumplíková.
Vizuální součástí programu byla prezentace výstavy „Minulostí k budoucnosti — Jan Baptista Bárta“, věnované příbramskému knězi, jenž dodával duchovní sílu a odvahu vězněným otcům rodin.
V rámci pořadu vystoupil autor knih o politických vězních komunistického režimu Lubomír Vejražka a byly prezentovány ukázky z jeho literárních děl.
V rámci Dne pro Čínu se večer v Kině Ponrepo uskutečnila česká premiéra kanadského celovečerního filmu Cesty úniku (Avenues of Escape).
Leon Lee, držitel prestižní ceny Peabody Award, mj. režisér filmu Human Harvest (Člověk na prodej), natočil další strhující dokument — tentokrát o útěku tří žen z komunistické totalitní Číny, kde jim hrozilo zatčení, mučení ve vězení a jistá smrt.
V rámci večera vystoupil světově známý novinář Ethan Gutmann, autor knihy Jatka (The slaughter) s podtitulem Masové zabíjení, která podává svědectví o odebírání orgánů a zločinném tajném „řešení“ současného čínského režimu v otázce politických odpůrců, která vyšla v září 2014. Jeho kniha Ztráta nové Číny (Losing the New China) (2005) získala několik cen včetně „Spirit of Tiananmen“, „Nejlepší kniha roku“ v žeb<
Tisknuto z: www.menetekel.cz