Politickému teroru navzdory

Verze pro tisk

„Občanské sdružení Dcery 50. let“ usiluje o zdokumentování a uveřejnění dílčích úseků dějin padesátých let minulého století. Zpracovává prožitá traumata a předává autentická svědectví dalším generacím. Prožitky těchto žen jsou důležitou součástí československých dějin a nesmí být zapomenuty.

Fotografický projekt mladé výtvarnice Savy Hlavacek ze Švýcarska vznikl v úzké spolupráci s „Občanským sdružením Dcery 50. let“. Fotografie portrétují dcery v současnosti a v neutrálním prostředí, v klasických pozicích podobných malířskému stylu starých mistrů. Portrétované ženy jsou vyňaty ze svého okolí, a tak zcela zachycené v daném okamžiku. Portréty jsou doprovázeny snímky předmětů, které dcery emociálně spojují s otcem, popřípadě s rodiči. Další fotografie z padesátých let ukazují dcery jako holčičky, dívky nebo mladé ženy.

Sava Hlavacek

Narozena 21. června 1973 v Praze, emigrace do Švýcarska v roce 1981. 

V roce 1992 ukončila studium na obchodní škole KV Zürich, v letech 1996-98 absolvovala stáže u reklamních fotografů, v roce 2001 absolvovala fotodesign na Lette Verein, Berlin.

Pracuje jako nezávislá fotografka a spolupracuje s redakcemi různých novin a časopisů. Zabývá se portrétem, inscenovanou fotografií, tancem, filmovým a divadelním uměním.

Projekty:

Ta krásná holka z vily nad řekou -  Dagmar Šimková (23. 5. 1929 — 24. 2. 1995)

Výstava je věnována autorce pozoruhodné knihy „Byly jsme tam taky“, která je jednou z nejsilnějších výpovědí o životě v československých ženských věznicích. Dagmar Šimková v nich strávila čtrnáct let. Autoři výstavy, Pavlína Formánková a David Žaloudek, na základě rozhovorů s pamětníky a pátrání v našich i zahraničních archivech zrekonstruovali celý její životní příběh. Návštěvníci se dozvědí o píseckých kořenech Dagmar Šimkové, nahlédnou do časů jejího mládí, kdy si oblíbila step, tanec, jazz i angličtinu. Seznámí se s okolnostmi jejího zatčení v roce 1952 a odsouzení za "protistátní činnost" i s tím, jak prožívala léta strávená ve vězení, ze kterého vyšla až v roce 1966. Autoři přibližují také její život v australském exilu, kam odešla po okupaci Československa v roce 1968. Zde Dagmar Šimková vystudovala dvě vysoké školy, udělala si kurz pro manekýnky a kaskadérky, naučila se techniku výroby smaltovaných obrazů, s nimiž se účastnila desítek výstav, pracovala jako terapeutka ve věznici a napsala knihu „Byly jsem tam taky“, kterou vydala v torontském nakladatelství Sixty Eight Publishers manželů Škvoreckých a zvítězila s ní v četbě na pokračování na Rádiu Svobodná Evropa.

Po roce 1989 přijela několikrát do Československa.

Dne 24. února 1995 Dagmar Šimková podlehla v australském Perthu rakovině; výstava bude tedy symbolicky probíhat ve dnech, kdy si budeme připomínat patnácté výročí jejího úmrtí. Dagmar Šimková děti neměla, ale autoři během práce na výstavě a stejnojmenném dokumentu, který nedávno odvysílala Česká televize, navázali kontakt se synovcem Dagmar Šimkové, Patrickem Murphym, který žije v Austrálii. Toho osud jeho tety, který do té doby podrobně neznal (neboť Dagmar Šimková o svých vězeňských zkušenostech ve své nové vlasti příliš nemluvila), zasáhl natolik, že se rozhodl do země, kde se narodily jeho matka a teta, přijet a osobně se výstavy zúčastnit. Při této příležitosti přiveze unikátní předměty z pozůstalosti Dagmar Šimkové (její smaltované obrázky, fotografie, dopisy, osobní předměty), které budou také vystaveny.

Tragický osud vlastence

Výstavu připravil historik a politolog doc. PhDr. František Hanzlík, CSc. z Univerzity obrany v Brně, který materiály ve spolupráci se Slezským zemským muzeem zpracovával řadu let.

Chronologicky řazené svědectví zahrnuje období od první světové války, kdy byl Heliodor Píka francouzským legionářem, až po vykonání rozsudku smrti. Výstava poukazuje na fakta, potvrzující, že se jednalo o vykonstruovaný proces zakončený justiční vraždou dne 21. června 1949 v plzeňské věznici na Borech. Je zřejmé, že proces byl iniciován ze strany sovětských nejvyšších míst. Na rehabilitaci museli čekat jeho nejbližší — manželka se synem plk. Ing. Milanem Píkou téměř dvě desetiletí. Skutečnou rehabilitaci gen. H. Píky jako aktivního účastníka prvního i druhého odboje, vlastence, vojáka a diplomata však umožnily až společenské změny po listopadu 89.

Výstava odhaluje intriky komunistů jako například Bedřicha Reicina, Karla Vaše, Jaroslava Procházky a Zdeňka Fierlingera, kteří nesou hlavní podíl na tragickém osudu vlastence, a odkrývá zákulisí Píkova procesu v letech 1948-49. Poprvé také ozřejmuje širší souvislosti podvržení zprávy o jeho spolupráci s anglickou zpravodajskou službou. Zároveň zveřejňuje fotografie soudců, kteří ho odsoudili k smrti či portréty těch, kteří rozhodovali o zamítnutí jeho milosti.

Součástí výstavy jsou i panely přibližující uctění památky gen. Heliodora Píky v USA, kde jeho jméno nesla od roku 1955 odbočka Svazu československých důstojníků v exilu v Chicagu a také při pietních vzpomínkách po roce 1989 na místech, která byla s jeho životem a smrtí spjata.

Symbolicky uzavírají výstavu panely ze slavnostního udělení čestného názvu „Generála Heliodora Píky“ útvaru v Opavě, který se stal pokračovatelem tradic, které gen. H. Píka po celý svůj život ctil a naplňoval.

Výstava je doplněna několika zajímavými exponáty, například

rukopisem nikdy nevydané publikace o H. Píkovi, kterou do zahraničí zaslal obhájce Píky JUDr. Váhala, originálem dopisu J. Škvoreckého z roku 1979, kdy se ptal na osud rukopisu, Reicinovým hanopisem „Až na dno zrady“, který napsal pod pseudonymem či originály listin z odbočky Svazu čs. důstojníků v exilu, která nesla jméno H. Píky.

Pronásledování římskokatolické církve v Československu 1948-1960

Výstava analytickým historickým způsobem přibližuje jednak hlavní rysy proticírkevního boje komunistického státu, mocenské nástroje i konkrétní metody, užívané k likvidaci církevního, respektive duchovního života společnosti, jednak způsoby, jak církev těmto tlakům čelila.

Připomíná nejen osudy významných osobností, arcibiskupů a biskupů, ale i méně známá fakta ze života jednotlivých kněží, řeholníků, řádových sester a laiků, kteří se stali terčem komunistické perzekuce a patří k jedněm z prvních novodobých „vězňů svědomí“. Expozice se zároveň dotýká dopadu rozkladných represivních metod Státní bezpečnosti na církevní komunity, mezi něž patřilo rovněž získávání tajných spolupracovníků z kněžských řad.

Ačkoli se tato etapa novověkých českých dějin týkala velkého množství lidí a zanechala mnoho morálních a materiálních škod, nebyla veřejností po roce 1990 ještě komplexnějším způsobem vyhodnocena a doceněna. Výstava tak mapuje bílá místa v našich novodobých dějinách, zveřejňuje dosud nepublikované dokumenty z českých archivů i soukromých sbírek a je využitelná pro doplnění výuky dějepisu. Projekt byl realizován společností Pentacle Consulting s. r. o., pod záštitou Miloslava kardinála Vlka a pod patronátem Konfederace politických vězňů ČR, a jeho druhá etapa, zachycující 60. — 80. léta 20. století, bude dokončena na podzim tohoto roku.

Výstavu připravil tým složený z archivářů, historiků a výtvarníků — ThDr. Petra Gabrielová, Th.D., MgA. Martina Chloupa, Jana a Jan Majcherovi, Mgr. Anna Klápšťová, PhDr. Petr Koura, Mgr. David Lorenc, PhDr. Alena Nosková, PhDr. Jiří Plachý, Mgr. Martin Pulec, PhDr. Jan Stříbrný, Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D., PhDr. Alena Šimánková — pod vedením PaedDr. Vladimíry Vaníčkové.

Josef kardinál Beran

Autorkou výstavy je Stanislava Vodičková, která o kardinálu Beranovi nedávno vydala rozsáhlou publikaci. Garanty výstavy jsou Mons. Jaroslav Škarvada, sekretář kardinála Berana a Mons. Pavel Kučera.

Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni. Teologii vystudoval v Římě, kde přijal v roce 1911 kněžské svěcení a o rok později obhájil doktorát z teologie. Po návratu do vlasti pracoval na různých místech v duchovní správě pražské arcidiecéze. Od roku 1929 byl činný jako profesor pastorální teologie na Teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1932 se stal rektorem pražského arcibiskupského semináře.

Po okupaci Československa v roce 1939 byl Josef Beran okupační státní správou perzekuován, v roce 1942 zatčen a vězněn až do konce války v koncentračním táboře Dachau. Po osvobození se vrátil ke své práci v semináři a v roce 1946 byl jmenován pražským arcibiskupem.

Po únoru 1948 arcibiskup Josef Beran jako nejvyšší představitel katolické církve v Československu odmítl podřídit katolickou církev komunistickému režimu. V červnu 1949 ho režim uvrhl do domácího vězení v arcibiskupském paláci, kde žil v izolaci a pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Od roku 1951 arcibiskupa Berana internovali na různých tajných místech mimo pražskou arcidiecézi. V roce 1963 dostal milost, nadále mu však bylo určeno místo pobytu a nesměl vykonávat arcibiskupský úřad. Dne 22. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Stát Beranovi povolil odjet do Říma na slavnostní kreaci, při níž kardinálové obdrží červený biret, jmenovací dekret a kardinálský prsten, avšak bez možnosti návratu. Za přijetí „dobrovolného“ vyhnanství nabídl režim výměnu na pražském arcibiskupském stolci — za kolaborujícího kapitulního vikáře Antonína Stehlíka mohl nastoupit řádný biskup František Tomášek.

Kardinál Beran stihl ještě závěrečná jednání vatikánského koncilu, na němž vystoupil 20. září 1965 s projevem O svobodě svědomí, ve kterém se mimo jiné vyslovil pro rehabilitaci Jana Husa. V Římě založil České náboženské středisko Velehrad a zasadil se o vydávání časopisů a náboženské literatury pro křesťany v Československu.

Když dne 17. května roku 1969 v Římě zemřel, komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti, a papež Pavel VI. proto rozhodl, že arcibiskup pražský, metropolita a primas český Josef kardinál Beran bude pohřben mezi papeži v kryptách baziliky sv. Petra v Římě.

Poutavá výstava přibližuje slovem a obrazem životní pouť této významné osobnosti dvacátého století. Beranův osud je zachycen na unikátních dobových fotografiích, které může veřejnost vidět poprvé až na této výstavě a v nedávno publikované knize „Uzavírám vás do svého srdce“, vydané Centrem pro studium demokracie a kultury v koedici s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Titův ostrov hrůzy

Sbírka básní Andrije Vučemila pod názvem „…byl jednou jeden ostrov… Pustý ostrov…“ se stala první knihou, v níž byl v názvu připomenut Goli otok. Samotný název, respektive jeho první díl, je synonymem tradičního úvodu pohádek, ale ona „pohádkovost“ je destruována tragickým posláním zlověstného ostrova.

Goli otok v Jaderském moři, relativně nenápadný ostrůvek na pozornosti a významu získal v roce 1949, kdy zde Tito nechal uvěznit kolem pěti tisíc komunistů (potenciálních protivníků) na Pustém ostrově. Do této věznice komunistický režim posílal tisíce odpůrců režimu. Kromě politických protivníků zde byli umístěni také ustašovci. Vězni zde vykonávali těžkou práci v kamenolomu, byli biti a ponižováni. Jednalo se o jedno z nejstrašnějších vězení, protože zde byla komunistická převýchova praktikovaná nejbrutálnějším způsobem. Mezi vězni byli i známí zástupci jugoslávské inteligence (například politici, filozofové, lingvisté). Tábor byl zavřen v roce 1988. 

Jako dlouholetý vězeň uměl Andrija Vučemil poetikou „kontrolovať" emoce a celý řetězec asociací, jimž mohl podlehnout a ubírat se tak druhým, klasičtějším směrem. Držel se ale zásadně cesty přiblížit velké téma filozoficky, esteticky, emotivně.
K otázce, proč autor nevydal tyto básně v průběhu čtyřiceti let, říká: „Básně v této knize (…), neměl jsem odvahu zveřejňovat vidouce (…), že jsou moje slova křehká a slabá a druzí umělci povětšinou mlčí“.

Naštěstí se ukázalo, že tomu tak není. Připojili se k němu malíři Josip Bottero Dini a Nevenka Žuniči.

Z vystavených exponátů je patrné, jak malíři Dini a Žuniči přetavili do svébytného uměleckého artefaktu básníkovy texty, v nichž lyrický subjekt oživuje časoprostor Pustého ostrova.

Tento meziprostor není vyplněn jen krajinomalebnou syrovostí, nýbrž současně i strašnými sny, smrtí, temnými myšlenkami, avšak všude a vždy s nadějí. Básně hovoří o moři jako dynamické síle v konfrontaci s kamenem, symbolem statičnosti a neměnnosti v osudu jednotlivce. V moři je naděje, sen a cesta do nebe.
Malíři téma pojímají specificky. Bottero Dini figurativním stylem; umisťuje do kamene i Krista jako zřetelný symbol utrpení a naděje. Žuniči hyperrealistickým stylem prostřednictvím moře symbolizuje elementární sílu, která uzavírá kámen a člověka na něm, ale zároveň také sílu otevřenosti směrem k lidské důstojnosti. Symbolicky tedy ukazuje prostor mezi danými limity a hranicí ke kráse a možnosti svobody, která je pro život člověka nejvyšším ideálem.

Společný jmenovatel: Smrt

Začátkem roku 2006 podnikl Institut pro vyšetřování zločinů komunismu v Rumunsku (IICCR) řadu archeologických průzkumů s cílem exhumovat tělesné pozůstatky odpůrců komunistického režimu, kteří byli zavražděni ve vězení nebo bez soudu popraveni rumunskou tajnou policií Securitate. Všechny tyto oběti byly pohřbeny bez smutečního obřadu, v řadě případů byly nalezeny i hromadné hroby. 

Institut těmito akcemi reaguje na žádosti, které čím dál častěji přicházejí od potomků zavražděných. Poté, co znalci určí příčinu smrti, jsou tělesné ostatky obětí vždy opět pochovány s náležitým smutečním obřadem.

Na výstavě „Společný jmenovatel: Smrt“ jsou prezentovány některé ze zmíněných případů, které jsou doloženy předměty nalezenými u zesnulých, fotografiemi z archivů bývalé Securitate, starými rodinnými fotografiemi, snímky a videovými záznamy pořízenými během exhumace, rozhovory s příbuznými obětí nebo s těmi, kdo krutě popravené oběti dobře znali. Uchování obětí rumunské tajné policie Securitate v živé paměti je závazkem, který musíme naplnit.

Autor: Marius Oprea a kolektiv, Ústav pro vyšetřování zločinů komunismu, Rumunsko

Svoboda a nesvoboda v nás a kolem nás

Nedílnou součástí koncepce výstavního celku je výtvarná soutěž vyhlášená v rámci mezinárodního projektu Mene Tekel. Téma reflektuje podtitul letošního ročníku, jímž je intelektuální odboj proti totalitě.

Soutěž probíhá ve třech věkových kategoriích a účastní se jí žáci základních uměleckých škol v Praze. Oceněné práce, vyhodnocené odbornou porotou, jsou vystaveny na akademické půdě Karolina UK, a symbolizují tak hlavní záměr projektu MT směrem ke vzdělávání a poznávání historie v nejširších společenských souvislostech.

Tvůrčí ztvárnění tématu nejpřirozenější potřeby člověka — svobody- reflektuje pocity dětí, jejich životní zkušenosti, jejich představy i vyhodnocení situace v oblasti lidských práv. Výsledky obrazu naší společnosti zprostředkované nejmladší generací jsou podnětem i výzvou pro otevřený dialog o hodnotách současného světa. Spolu s dalšími programy v rámci projektu MT poskytují prostor pro větší participaci a angažovanost dětí a mladých lidí na rozvoji občanské společnosti.

Nabídka dokumentů na DVD dle zájmu návštěvníků

„One word of truth“ („Jedno slovo pravdy“), osobní vyznání Alexandra Solženicyna pro převzetí Nobelovy ceny za literaturu 1970, V. Británie

„Prison Nation“ („Uvězněný národ“), šokující dokument, Albánie. V zemi s počtem obyvatel kolem jednoho a půl milionu bylo za komunistické diktatury popraveno pět tisíc osob a 70 tisíc uvězněno; Albánie disponovala 23 věznicemi a 48 internačními tábory, v nichž odsouzení často s celými rodinami byli využíváni k otrocké práci a brutálně týráni.

„4 Schüller gegen Stalin“ („Čtyři studenti proti Stalinovi“) studentský žert končí popravou osmnáctiletého chlapce, Německo. Dokumentární film se promítá díky laskavé podpoře Spolkové nadace pro studium diktatury SED v Berlíně.

„Zdi nemlčí“, záznam ze slavnostní prezentace Památníku obětem komunismu, Kanada. Krátký dokument o benefičním večeru na podporu výstavby  „Památníku obětem totalitního komunismu—Kanada útočištěm uprchlíků“. Autorizovanou verzi inscenace Daniely Řeřichové připravila režisérka Elley-Ray Hennessy. Kromě svědectví o brutalitě československého vězeňství poskytují výpovědi Tianxiao Zhang z Číny, Guillermo Sambra z Kuby, Dong Hyuk Shin ze Severní Koreje, Lilka Trzinska-Croydon z Polska a Tseten Badheytsang z Tibetu.

„Ta krásná holka z vily nad řekou“. Dokument o politické vězeňkyni, autorce knihy „Byly jsme tam taky“, Dagmar Šimkové byl natočen v rámci cyklu České televize „Neznámí hrdinové — Pohnuté osudy“. V pouhých třiadvaceti letech vstoupila do hrůzy komunistických kriminálů, aby zde strávila neuvěřitelných čtrnáct let, s hlavou hrdě vztyčenou a s vnitřně pevným postojem v každé situaci. 

Scénář Pavlína Formánková, režie Alena Hynková.

„Mlynáři od Babic“. Represálie, které rozpoutal komunistický režim v okolí Babic na Třebíčsku na začátku padesátých let, jsou považovány za jedny z největších od dob heydrichiády. Svým rozsahem byly opravdu mimořádné: vyvolaly 15 procesů, na jejichž konci bylo 110 odsouzených, 11 trestů smrti a 4 zemřelí během věznění. Rodiny soukromých zemědělců byly deportovány a musely opustit své domovy, jejich statky a usedlosti byly zabaveny a rozkradeny.

Natočilo Centrum publicistiky a dokumentu Televizního studia Ostrava podle stejnojmenné knihy autorů Luďka Navary a Miroslava Kasáčka, na základě výpovědí pamětníků a za využití dosud nepublikovaných archivních materiálů.

„Ztracení otcové“. Více než půl století pátraly rakouské rodiny po svých předcích, kteří v roce 1956 zmizeli u železné opony. Až listopadové události dovolily dvěma rakouským rodinám poznat hořkou pravdu o osudu jejich otců. V létě 1956 se dva rakouští rybáři vypravili na lov ryb k řece Dyji na československo-rakouské hranici. Od té chvíle je nikdo nespatřil. Jediné, co bylo nalezeno, byly kousky oděvů obou zmizelých. Archivy promluvily až nyní.

Připravili Luděk Navara, Josef Albrecht a Marcel Petrov.

„Svědectví dcer politických vězňů“.

DVD I. Souhrn svědectví s devatenácti dcerami politických vězňů 50. let z produkce občanského sdružení DMS pod vedením Zuzany Dražilové zpřístupní pohled na sice nedávnou, přesto opomíjenou historii našich obou národů, Čechů a Slováků.

DVD II. Dvě sestry — Marie Janalíková a Hana Součková přiblíží osud svého otce, politického vězně dr. Součka, a poskytnou výpověď o děsivé komunistické perzekuci i statečném vzdorování a vyrovnávání se s osudem. Produkce Zuzana Dražilová, o.s. DMS.

„Na památku…“. Na památku všech, kteří trpěli a byli pronásledováni komunistickým režimem, a pro ty, kteří tuto dobu nezažili, sestavila Konfederace politických vězňů Slovenska (KPVS) památné DVD, kde jsou zločiny komunismu vyjmenovány spolu s jejich důsledky. Prezentace včetně činnosti KPVS je doplněna fotodokumentací ze současnosti. 

Redakce: MK

 
 
https://