Ing. František Šedivý

Verze pro tisk

Rytíř české kultury 2019 

Spisovatel, politický vězeň

Narodil jsem se v den desátého výročí bitvy u Zborova. František ŠedivýTím byl zřejmě předurčen můj budoucí život. Jako chlapec jsem miloval pohádky-boj dobra se zlem jsem velmi intenzivně prožíval. Miloval jsem večery, kdy jsme zpívali národní i vlastenecké písničky. Otec byl hrdý na to, že i oba jeho bratři bojovali za svobodu této země. Jeden padl v roce 1917 v Irkutsku, druhý se vrátil po roce 1920.

Do mého osudu tvrdě zasáhla restrikce středních škol po atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942. Navíc v roce 1944 přišlo totální nasazení do továrny na letadla. Zde jsem mohl nahlédnout do života a myšlení dělnické třídy, což mi po válce pomohlo mnoho společenských jevů lépe pochopit.

Po složení diferenční zkoušky jsem byl přijat na obchodní akademii, ale těžká onemocnění srdce a kloubů přinášela mnohá omezení.

V roce 1947 jsem pozvolna začal znovu cvičit v Sokole a připravovat se na Slet.

Když komunisté po puči v únoru 1948 začali nepokrytě používat násilí, věděl jsem, že je mou povinností podstoupit zápas s touto ideologií.

Zpočátku jsem se snažil pomáhat lidem k odchodu za hranice.

Později jsem se stal členem skupiny, jejímž cílem bylo přinejmenším brzdit komunisty v jejich násilnické rozpínavosti. Měl jsem spolupracovat s agentem, o jehož důvěryhodnosti jsem začal pochybovat. Opět zasáhl osud.

Jaro 1952 bylo krásné, prožíval jsem velikou lásku. V červnu jsem měl končit na vysoké škole a pak jsme se chtěli brát.

7. května jsme se viděli naposledy. 8. května jsem byl zatčen a mým domovem se stala vlhká sklepní cela v Bartolomějské, později Pankrácká věznice. Rozsudek zněl 14 roků.

Po věznění na Mírově mě čekal Jáchymov.

V lednu byla naše parta poslána do tábora „L“ na vybudování základu pro obří drtič. Pro několik z nás to bylo likvidační.

V únoru jsme byli přeloženi na Elko. Svážela se sem uranová ruda, drtila, plnila do barelů a odesílala do Sovětského svazu. Věž i okolí bylo zamořeno radioaktivním prachem. Sem byli posíláni vězni, kteří neměli přežít. Kromě nás několika studentů zde pracovalo více než sto katolických duchovních.

V dubnu 1955 jsem ve třetím transportu putoval do příbramského lágru Bytíz. Zde jsem strávil téměř devět let svého mládí. Vytvářely se skupinky přátel, lidí vzdělaných, oddaných myšlence svobody. Živořících v prostoru mezi koridory, který je však nedokázal omezit duchovně.

Přišel rok 1960 a mnozí političtí vězni byli propuštěni. Já jsem k nim nepatřil.

Slova. Co se za nimi skrývá…

Zanedlouho přišla krutá zpráva, že umírá má milovaná maminka. Denně jsem jí psal, za vše děkoval.

Dvacátý první únor 1964 byl chladný a sychravý. Ten den se přede mnou otevřela brána Bytízu.

Šel jsem někam, kde býval můj domov. Klíč visel na vratech jako před lety. Holé větve stromů trčely k nebesům. Připomínaly prosící ruce.

Potom začal nový život. Při jedné přednášce jsem se seznámil s mladou učitelkou, která se ještě tentýž rok stala mojí ženou. Manuální zaměstnání vystřídala po létech práce překladatelská. Od mé touhy věnovat se literární činnosti mě odváděly hmotné existenční starosti.

Prostor se úplně otevřel až po roce 1989. Ale tehdy jsem opět pocítil, že mám ještě jiné úkoly: obnovoval se Sokol, zakládala Konfederace politických vězňů, Klub Dr. Milady Horákové a další. A tak předávám svědectví a jsem rád, že i můj hlas je slyšet.