Erika Bezdíčková

Verze pro tisk

Dáma české kultury 2019 

Narodila jsem se 26. září 1931 bezdickova-erika-dama-220pxv Žilině manželůmArnoldu a Alici Kellermannových. Židovská rodina náležela ke střední vrstvě, poskytovala nám dětem všestranné zázemí. Já jsem měla zvlášť silnou vazbu k mamince, byly jsme si povahově blízké. Prožívala jsem šťastné roky v podnětném prostředí, kde se běžně komunikovalo třemi jazyky.

Bezstarostné dětství skončilo v roce 1939 po zániku První republiky a vzniku fašistického Slovenského štátu. Rodina byla vystavena perzekuci, vystěhována z bytu, zabaven majetek. Nejhorší přišlo v roce 1944, s obnovením transportů ze Slovenska do vyhlazovacích táborů, který postihl také naši rodinu.

Po příjezdu vlaku v Osvětimi došlo k oddělení mužů a žen, tehdy jsem naposledy viděla svého tatínka.

Na rampě v Birkenau mě při selekci odtrhli od maminky, která šla přímo do plynové komory. Okamžik, kdy šla na smrt, zatímco já jsem zůstala naživu, byl a je stálým traumatizujícím prožitkem.

Tábor smrti jsem přežila dívaje se při apelech na tři hvězdičky na nebi a představovala si, že je to maminka, tatínek a já a že se jednou přece jen setkáme.

Po přesunu do pracovního tábora Sachsenhausen, továrny na výrobu leteckých motorů, následoval tzv. pochod smrti. Přežila jsem ho.

Po osvobození následovala strastiplná cesta domů. V poválečné Žilině jsem nenašla nikoho. Náš byt obýval bývalý gardista. V Bratislavě jsem získala adresu na sestru, která přežila v Terezíně. Vzala si spoluvězně původem ze Sedmihradska. A tak jsem se vydala do rumunské Kluže, většinou po svých. V malé domku se tísnila veliká rodina, a tak jsem se vrátila zpět do Československa. Ztracená v novém prostředí jsem se potkala s mladým mužem, který mi pomohl najít ubytování. Po nedlouhém vztahu jsme se vzali a založili rodinu. Manžel byl nadšený komunista. To pro mě zprvu nehrálo žádnou roli. I můj otec měl silné sociální cítění. Rozdíly mezi mnou a manželem se však vyhrotily v důsledku antisemitských nálad za procesů v roce 1952. Muž požádal o rozvod a využil svého politického vlivu k získání syna do své péče. Teprve po letech jsem se se svým dítětem mohla stýkat.

Za zásah prozřetelnosti považuji, když jsem byla přijata do Československého rozhlasu v Praze. Dodnes vzpomínám na pomoc tehdejších kolegů Oty Pavla, Zdeňka Mahlera a Zdeňka Jirotky a Ludvíka Aškenázyho.

Začátkem šedesátých let po přestěhování do Brna mě přijali Brněnské veletrhy a výstavy jako cizojazyčnou korespondentku a posléze jsem byla pověřena vedením tiskového střediska pro zahraniční novináře. Po normalizačních prověrkách jsem byla donucena zaměstnání opustit.

V té době jsem měla velikou oporu ve svém novém manželovi a jeho rodině. S manželem Pavlem žiji v Brně dodnes. Společně jsme překonávali období normalizace pro nás velmi nesnadné.

Po dětství v harmonické rodině, zdevastované šílenstvím nacismu, prožila jsem dlouhý čas hledáním někdejších jistot. Dnes mé tři děti rozšířily rodinu o tři partnery, šest vnuků a dvanáct pravnoučat.

Za životně důležité považuji setkání se Simonem Wiesenthalem. Položil mi otázku, zda o holocaustu hovořím s mladými lidmi, protože přežití je privilegiem, které zavazuje, abychom se stali hlasem těch šesti milionů, kteří zahynuli.

A tak v roce 2010 vyšla má autobiografie „Moje dlouhé mlčení“. Léta jsem se k tomu odhodlávala. Jistě i proto, že dávno po válce ožívaly reminiscence antisemitismu. Z nejspodnějších pater některých myslí se vynořovala i otázka podsouvající vinu. Jak je možné, že právě onen či ona přežili, když tolik jiných ne?

Kniha je otevřeným, osobním svědectvím. Nic se nedá z paměti vymazat. A spáchané křivdy nelze napravit. Jen, prosím, nezapomínejme.