Paní Hana Truncová byla oceněna za odvahu

Verze pro tisk

V ročníku věnovaném odkazu Pavla Tigrida byla ocenění slavnostně předána 1. listopadu  v paláci Lucerna během zahájení 7. ročníku projektu Příběhy bezpráví. Ceremoniálu se zúčastnili ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, ministr obrany Alexandr Vondra, syn Pavla Tigrida a další hosté z řad politických vězňů, dokumentaristů, učitelů a žáků.

Rádi bychom našim čtenářům přiblížili osobnost paní Hany Truncové, která je sympatizantkou a spolupracovnicí projektu Mene Tekel a s níž se potkáváme na akcích připomínajících nelítostnou komunistickou diktaturu. Usměvavá noblesní dáma, která má za sebou nelehký životní úděl, ochotně jezdí za dětmi i dospělými, aby jim předala své osobní zkušenosti s totalitou. Možná více napoví i její autentické líčení situace z roku 1952, kdy — sama jako politická vězeňkyně — měla možnost navštívit svého otce a snoubence ve vězení na Borech.

 

 

Kriminál — cesta na Bory

Cesta z pracovního útvaru nápravného zařízení Jilemnice do věznice na Bory, l. P. 1952 — září.

Tato událost byla ze strany vězně, ale i ze strany zákonodárců v 50. letech nejen výjimkou, dovoluji si tvrdit, byl to „husarský kousek“. Co se týká mé osoby, přísahám ke všemu, co je mi drahé, nikdy jsem se nezpronevěřila podlézáním či pochlebováním, nosila jsem svoji hlavu vzpřímenou, neměla jsem NIKDY v kriminále protekci. — O málo let později stálo před Státním soudem několik velitelů liberecké věznice, byli odsouzeni k mnoha letům trestu za různé paragrafy, možná jejich tehdejší benevolence byla jedním „kamínkem“ celkové obžaloby.

Od ledna 1952 jsem byla na PÚ (pracovní útvar) v Jilemnici. Jednoho dne přijela velká kontrola z liberecké věznice, pod kterou jilemnický útvar patřil. Byl raport — snad jediný za celá léta takovéhoto rázu. Každá z nás odsouzených musela jednotlivě předstoupit — „máte přání — máte stížnost“ ???, tak zněly otázky. Určitě na základě „Svobodné Evropy“, která tenkráte hlásila průběžně o politických vězních ČSSR. Již před tímto raportem, měsíce předtím, nám bylo řečeno, že věznice vybudují tzv. eskortní stanice pro eventuální přenocování vězňů, pokud by byli na transportu, ale i pro setkání rodinných příslušníků, zavřených v různých věznicích, aby se mohli čas od času setkávat.……. Ó, jak lidské! Zavřené byly celé rodiny. Komunistický režim měl na mnoho let vystaráno: vězňové byli nejlevnější pracovní silou, tenkráte ještě ani ne pojištěni, denní výdělek Kčs 1,00. Kriminály praskaly ve švech, personál od nejnižší až po nejvyšší hodnost měl zajištěnou práci na více než 10 až 15 let, tzv. reakce, neboli vnitřní nepřítel byl za mřížemi, nehrozilo v ulicích ani na pracovištích žádné revoluční nebezpečí, ZV ROH, KSČ, ČSM (později SSM), milice, pouliční výbory, fízlové, STBáci — všichni se zasloužili o klid v zemi. Majetky byly zkonfiskovány, rozkradeny, rozdány, movitý a nemovitý majetek propadl státu, taktéž úspory, šperky, cennosti. Ještě nám odsouzeným přidali i peněžité tresty, které nebyly z čeho zaplatit.

Počítalo se s tím, že si každý vězeň odsedí svůj — soudem vyměřený — trest, my jsme si tuto „vidinu“ příliš nepřipouštěli, ale v daném okamžiku bylo víc než rozumné chytit se stébla. Směle jsem vystoupila z řady a řekla, že mám otce i snoubence v jedné věznici, na Borech, že bych je chtěla vidět, je navštívit. Mé přání — určitě jediné veřejné a úřední za celá léta — bylo zapsáno, že prý obdržím zprávu. Odvolala jsem se na plánované eskortní stanice — které mimochodem  n i k d y  zřizovány nebyly.

Povolení jsem po čase obdržela, na lágru byl tenkráte vrchním velitelem …… Kubišta, který se netajil tím, že mi to přeje. „Holčičky“ půjčily kus za kus — lepší oblečení za horší — šilo se, žehlilo pod slamníkem. Slávka Gollová z Klatov, bývalá hoteliérka, vařila v tu dobu pro nás a měla přehled o „pokladech“ ve skladu. Přinesla mi velké archy hedvábného papíru, co kdybych to prý mohla cestou potřebovat — byla přímo jasnovidka.

Jednoho rána se pro mne zastavila eskorta, policista z vedlejší vesnice od Jilemnic, dostal příkaz, aby se mnou cestoval ve zvláštním kupé, odděleně od cestujících. Mé vrchní, viditelné oblečení byly dlouhé kalhoty, krátké sako, vše z hnědé tzv. haliny, škrabavé látky, na různých místech potištěné velkým razítkem liberecké věznice, odhaduji 8 cm dlouhé. Na hlavě nepostradatelný kostkovaný šátek, tenkráte se nosily šátky i v civilu, byla to proletářská móda, kloboukům na čas odzvonilo. Nohy byly obuté do vysokých šněrovacích černých bot. — Policista byl mladý, štíhlý, znal velice dobře můj životopis, jak jsem poznala s naší konverzace. Nebyl strohý, ba naopak, nabídl mi cestou i ze své svačiny, že to posílá jeho žena pro mne, těm malým hruškám že říkají doma „jednohubky“. Museli jsme asi dvakráte přestupovat, vždy jsme našli oddíl separé.

V Plzni  mi vysvětlil, že mne musí předat do krajské věznice, ráno že si pro mne přijde. Cela, deky, vše kolem bylo nesmírně špinavé, na stole kus suchého chleba, v železném džbánu voda, ve stavu strávníků jsem nebyla, tak jakýpak diner…… Při večerním nástupu jsem ohlásila sama sebe, na dotaz, zda mám na cele „kudlu“, jsem odpověděla, že nikoliv. Načež jsem slyšela za zabouchnutými dveřmi šepot chodbaře, cela se znovu otevřela a dotaz byl poněkud jiný: zdali mám na cele nůž??? — má odpověď byla stejná: nikoliv!

Konečně sama! Když byl na chodbě klid, natáčela jsem si na papírky vlasy — zlatá to Slávka! — jeden arch papíru jsem položila na slamník, druhým jsem se přikryla, pak teprve špinavou, škrabavou dekou. Asi jsem usnula, určitě jsem spala, vězeňským režimem jsem si již dávno zvykla na pravidelnost spánku, nebylo nic, co by mne odpoutávalo, tížilo, a svědomí bylo čisté, tak co?!

Příští ráno pro mne přišla má eskorta, jeli jsme tramvají na Bory. Ve věznici nastal mým příchodem větší šum, pokřikování po prostorných chodbách, hlasy se rozléhaly, ostré tóny daly vytušit tamější přísný režim. Kam že JE dáme? Po delším hřmotném dohadování bylo konečně rozhodnuto: do staré návštěvní místnosti! Tenkráte se na Borech odbývaly návštěvy pouze za jedním nebo dvojitým drátem, podávání ruky, políbení, to vše bylo tabu. My jsme vstoupili do celkem malé místnosti, po délce rozdělené nízkým dřevěným plůtkem, okamžitě jsem zjistila, že stojím na výhodné straně, tam totiž byla v ohradě dvířka…… tento trumf jsem si nechala až na konec všeho….

Po chvilce vstoupili dva muži, jeden letitý pán, jeden mladý muž, hlavy oholené, oba v tzv. cvilinku, to znamená v bíle opraném hrubém, nevyžehleném plátně, tento úbor na nich víceméně visel jakoby na věšáku, tváře bílé, trochu zarostlé, oči snad zvětšené, řekla bych, bez lesku, poznamenaní drilem, kázní, hrubostí, strachem, gesta pomalá — táhli za sebou pomyslnou kouli na noze.  Byli překvapeni, neměli slov ani slz, stáli jakoby přikovaní. Pomohla má duchapřítomnost — objali jsme se přes nízké dřevěné zábradlí, políbili, ale už nás také od sebe rozehnali. Co a o čem povídat? Dopisům jsem říkala po celá léta „slohové úlohy“, tato návštěva byla něco zvláštního, ani se nedalo doufat v nějaké opakování, nějaké „příště“, musela se využívat každá sekunda. Já jsem mluvila, mluvila, oni poslouchali, konečně se chytli též nějakého tématu, čas plynul, hodinky jsme neměli — až zaznělo to hrozné slovo „končit“ — stráže byly na protější straně dvě, na každého vězně jeden „džuzák“ (bachař). Já jsem rozrazila malá dvířka, objala nejprve svého Otakara, přitiskla, políbila — pak už můj přečin „povolili“ i pro mého otce. — Nikdo z nás tří neplakal, byli jsme hrdí, tvrdí sami k sobě, nikomu jsme neukázali svůj vnitřní bol, svoji bezmocnost, svůj žal nad celým ortelem našeho odsouzení.

Ještě mne čekala závěrečná fáze této grandiózní návštěvy. Měla jsem v krabici pár sladkostí, toaletní mýdlo (to byl přepych), cigarety……. zatím se znovu dohadovali, hlasitě, hřmotně, na dálku křičící — trvalo velice dlouho, než bylo rozhodnuto ve prospěch vězňů. Mezitím stáli oba muži čelem ke zdi, mnoho metrů od nás vzdáleni, nesměli se dívat ani napravo, ani nalevo, drobnosti prošly filcunkem…… konečně! polovinu si vzal otec, polovinu Ota. Toaletní mýdlo putovalo s mým — tenkráte snoubencem — po všech kriminálech, nikdy se tím nemyl, několikráte bylo vyfilcnuto, leželo na haldě různých zakázaných věcí, můj muž se hlásil k úklidu, SVÉ  mýdlo si opět našel a „jelo se dál“. V tomto mýdle byl schovaný i 4lístek, mnou darovaný, celou tuto trofej mám doma jako kriminální rekvizitu.

Podle mého odhadu trvala naše návštěva 15—20 minut, na tehdejší dobu velice dlouho, bez mříží, což bylo velkorysé, pomáhal nám sám Bůh — a snad všichni Svatí.

Zpět jsme opět cestovali vlakem, byla neděle, vlaky byly přeplněné, v Praze jsme museli přestupovat, na nádraží bylo hodně psů, ten den se konala ve městě výstava bulldog. Má eskorta se mne ptala, zda souhlasím, abychom jeli v normálním kupé. Samozřejmě! Alespoň jsem viděla lidi, cestující. Pokukovali po mém „kvádru“, ani na WC jsem nemohla jít sama po chodbě, vždy s doprovodem. Začala mne bolet ukrutně hlava, dostala jsem migrénu, která trvala nejméně 24 hodin.

V Jilemnici jsem poděkovala slušné eskortě, i on byl asi rád, že nebyly komplikace, jaképak? Doma byla maminka, babička, ty měly život beztak krutý, než abych jim ještě zkomplikovala situaci — nikdo doma netušil, že se mi podařil „husarský kousek“, to se dozvěděli poté písemně ze tří stran, ústně při návštěvách, bylo dlouho o čem vyprávět, jako ze stoletého kalendáře, jako kdysi v Dobrušce večer pod podloubím za doby F. L. Věka. Ani „holčičky“ kolem mne nepřišly zkrátka, ty chtěly vědět VŠE dopodrobna,  když už mne vyštafírovaly na dalekou cestu, držely palce a pochopily mé vniterné city a pocity pravděpodobně nejlépe.

Vzpomínala Hana Johnová Truncová, 28. prosince 2002

 

Neděle, 6. listopadu 2011 — Svoje vyprávění, dokument z PÚ Jilemnice, posílám svým přátelům, manželům Řeřichovým, pro paní Danielu, pana Jana

Tento text jsem chtěla dát do knihy DCER „OSUDOVÁ  KAŇKA“, v předstihu jsem své povídání stáhla zpět — domnívala jsem se, že by nezasvěcení čtenáři nepochopili situaci, kterou jsem jako odsouzená v pravou chvíli, na pravém místě, využila — jak už jsem psala na počátku: žádná protekce TO nebyla, byla jsem příliš hrdá vězeňkyně, abych sklonila hlavu.

Hana Truncová, rozená Johnová, v listopadu 2011

Redakce: MK