Obnova politických procesů očima studenta

Verze pro tisk

V roce 2008 jsem byl studentem třetího ročníku Právnické fakulty UK a zároveň členem studentského spolku Všehrd. Na jednom z pravidelného setkávání studentů s politickými vězni profesor Jan Kuklík vyslovil obecnou úvahu o možnosti studijního projektu, zaměřeného na období politických procesů. Protože zde byl přítomen i Mgr. Jan Řeřicha, ředitel mezinárodního festivalu proti totalitě, pro paměť národa Mene Tekel, který se dlouhodobě angažuje v odkrývání komunistické minulosti a narovnávání způsobených křivd, navrhl možnost realizace fiktivního soudního procesu v rámci festivalu Mene Tekel.

V následujících dnech jsem se coby tehdejší šéfredaktor časopisu Všehrd opět setkal s Mgr. Janem Řeřichou, který na schůzku přišel již s konkrétními návrhy budoucí možné spolupráce a společně jsme zpracovali její realizační možnosti.

S projektem jsme seznámili pana proděkana Jana Kuklíka, který se stal odborným garantem a od začátku byl při přípravě velmi nápomocen. Precizní Jan Řeřicha ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů a Národním archivem několik měsíců vyhledával a studoval velké množství spisů a následně objevil dramatický případ paní Marie Švejdové, který se (také vzhledem k dostupnosti materiálů) velmi hodil pro „rekonstrukci procesu“. Oslovil rodinu odsouzené, zda souhlasí se zveřejněním archivních spisů pro realizaci veřejně přístupné fiktivní obnovy procesu a naše společná práce dostala konkrétní rozměr.

Společně se studenty ze spolku Všehrd jsme oslovili kolegy, kteří by měli zájem o účast. Velice rychle vznikl tým, který pod taktovkou scenáristy a režiséra Jana Řeřichy postupně uváděl fiktivní rekonstrukci kauzy Marie Švejdové v život.

Vzhledem k tomu, že se teprve hledala forma, jakou materiál uchopit (původní záměr byl postavený na modelu „moot courtu“, tj. simulovaného soudního procesu), nešlo o práci jednoduchou. O to zajímavější ovšem bylo, když jsme měli možnost na základě prostudovaných materiálů spoludotvářet scénář, který se neustále proměňoval a získával pevnější obrysy. Podotýkám, že veškeré informace, které v rámci procesu zazněly, vycházely ze 100 procent z dostupných materiálů původního procesu a v rámci dramatizace nedošlo k sebemenší úpravě či změně faktů. Bylo doslova šokující probírat se zápisy důkazů, výslechů či přednesených projevů, neboť bylo těžko uvěřit, že tyto zmanipulované fraškovité výkřiky byly někdy součástí procesu justice.

Měli jsme tak možnost poznat příběh paní Marie Švejdové, napohled jednoduché selky, ve skutečnosti ovšem neobyčejně charakterní ženy se smyslem pro spravedlnost, které dala přednost vězení před rezignací a odmítala souhlasit se zmanipulovanou soudní mašinérií.

Marie Švejdová byla obyčejná žena, selka, hospodařící po úmrtí svého muže sama s dcerou na svém statku v malé jihočeské obci Kakovice. Statek byl moderně vybavený a prosperoval, což byl možná jeden z důvodů, proč se stala obětí útoků předsedy místního JZD a svého souseda Vojtěcha Kudrleho. Po svém dobrovolném vstupu do JZD utrpěla mozkovou příhodu a ochrnula na polovinu těla, v důsledku čehož byla schopná pracovat jen částečně. Po jejím neopodstatněném vyloučení z JZD jí byl na nátlak odebrán dříve přiznaný plný invalidní důchod. S dcerou se ocitla de facto bez prostředků, neboť většina vybavení a majetku, který dříve vložila do JZD, jí vrácen nebyl. Byla opakovaně napadána, urážena a obviňována z nejrůznějších smyšlených porušení socialistických zákonů. Nakonec byla vězněna, souzena a na základě křivých svědectví ve zmanipulovaném procesu odsouzena ke třem letům vězení, zabavení veškerého majetku a vyhoštění ze své obce, do které se již nikdy nevrátila.*

Rehabilitace, provedená na počátku devadesátých let na základě rehabilitačního zákona, konečnou spravedlnost a úplné zproštění viny Marii Švejdové nepřinesla — byl jí ponechán zbytkový trest za trestný čin urážky veřejného činitele a útoku proti skupinám obyvatel v trvání jednoho roku.

Když jsme 26. února 2009 s mými kolegy v Porotní síni Vrchního soudu v Praze na Pankráci toto všechno interpretovali veřejnosti, každý jeden z nás tak činil především s vědomím toho, v čem spočívala zrůdnost minulého režimu. Problémem nebylo tolik politikaření, podvody, známosti, manipulace či úplatkářství — pokusy o tyto postupy jsou a nejspíše budou i přes snahu o jejich vymýcení přítomny v každé společnosti. Problémem byla jejich tolerance, legalizace a v některých případech i podpora — upřednostnění takzvaného „společenského zájmu“ nad základními hmotnými i procesními principy práva. V praxi tedy legalizace zvůle.

Celá rekonstrukce, pokud pomineme obrovský přínos pro studenty (profesně-etický i znalostní) či organizátory, má význam hlavně společenský. Za každým jedním z těchto případů, které takto byly nebo budou kdy rekonstruovány, totiž stojí lidé — osoby jako každý jeden z nás- kteří v tehdejším světě žili, kteří se s takto pokřivenou spravedlností setkávali, kteří ztráceli možnost žít své životy. Proto je tak důležité tyto procesy obnovovat, o těchto případech mluvit, nezapomenout — aby bylo možné, i když třeba post mortem, dát těmto lidem spravedlnost, kterou si zasloužili, a společnosti nastavit zrcadlo a umožnit jí nejen pochopit svou minulost, ale pokud možno se z ní poučit. Protože ať už naše role byla v minulém režimu jakákoliv, z nás a našich blízkých je tvořena společnost. A pokud každý z nás zavře oči, bude celá společnost slepá.

Martin Fatura

Praha, 9. prosince 2010

 

* pozn. Pod čarou: Převzato z: Prímalex, květen 2009. Fatura, M.: Kulačka — fiktivní rekonstrukce politického procesu u Vrchního soudu

Redakce: MK