Jan Řeřicha zpracovává se studenty pohnutý osud Dagmar Šimkové
- Datum: 29. 11. 2010 v 14.57,
-
Již potřetí se návštěvníci festivalu mohou setkat s originálním scénickým formátem evokujícím politické procesy padesátých let. Stejnojmenný vědecký seminář na Právnické fakultě Univerzity Karlovy oslovil nově
téměř tři desítky posluchačů, kteří se aktivně ponořili do studia archivních materiálů o procesu s Dagmar Šimkovou. Režisér Jan Řeřicha opět jako mimořádný přednášející připravil ve spolupráci s Národním archivem podklady pro fiktivní obnovu procesu z doby, která tragicky poznamenala osudy statisíců lidí v Československu. Dramaturgie projektu po vyhodnocení rešerší několika kauz, reflektujících téma projektu, se rozhodla pokračovat v linii pozoruhodných ženských osobností. První rekonstrukce byla věnována statečné statkářce Marii Švejdové, druhá připomněla nedocenitelný odkaz profesorky Univerzity Karlovy Růženy Vackové, třetí se zabývá dramatickým příběhem politické vězeňkyně a umělkyně Dagmar Šimkové. Odborným garantem projektu je proděkan PF UK Prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. Více uvnitř článku…
Dagmar Šimková se narodila 23. května 1929, dětství a mládí prožila v Písku. Po tragické smrti svého otce, bankéře Jaroslava Šimka, se ve štěkenském Ústavu moderních řečí věnovala studiu jazyků a etikety. Ve školním roce 1948/1949 byla zapsána na pražskou filozofickou fakultu, kde si zvolila dějiny umění a anglistiku.
Po komunistickém převratu sestra Marta emigrovala do Austrálie a Dagmar s matkou se dostaly do hledáčku STB. Z politických důvodů nebylo Dagmar umožněno studovat na univerzitě, a tak nejprve pracovala jako kreslířka, později získala práci ošetřovatelky v nemocnici. Citlivě vnímala změnu společenských poměrů, která z mnoha spolužáků udělala tiché společníky komunistického režimu. Dagmar si navzdory perzekuci úřadů udržovala svůj duchovní nadhled a své zájmy, k nimž mimo jiné patřila hudba a tanec. Zapojila se do spolku výtvarníků, básníků a filozofů, psala, rozmnožovala a roznášela letáky s recesistickým podtextem. Plakáty zesměšňující Gottwalda a Zápotockého však podle tehdejších paragrafů vyzývaly „k hromadné akci proti lidově demokratické vládě", a když jí k tomu státní soud přičetl úkryt dvěma kamarádům, vyloučených ze studií a odvedených na vojnu, byla v roce 1952 odsouzena k patnáctiletému nepodmíněnému vězení. Trestu se nevyhnula ani její maminka, která dostala jedenáct let.
Dagmar Šimková prošla mnoha tehdejšími československými věznicemi, v roce 1955 byla transportována do lágru v Želiezovcích, kde vládly nesmírně kruté poměry. Přesto se Dagmar podařilo utéct, a pár šťastných hodin na svobodě jí vyneslo další tři roky vězení. Nesnesitelné podmínky, v nichž politickým vězeňkyním byly odpírány naprosto samozřejmé potřeby každodenního života včetně duchovního, základní zdravotní péče a možnost kontaktu s rodinnými příslušníky, vyvolávaly protesty v podobě hladovek či akce Hammarskjöld — dopis dvanácti politických vězeňkyň generálnímu tajemníkovi OSN. Hlavním hnacím motorem pro přežití psychického i fyzického teroru umocněného nelidskými tresty, se nejspíš stala cílevědomě budovaná komunita, založená na společně vnímaných principech křesťanství, důvěře a etických hodnotách. „Holčičky“ jak se navzájem oslovovaly, se i v drsných situacích nevzdávaly naděje na uskutečnění svých cílů, tajně se ve vězení vzdělávaly, projevovaly mimořádnou životaschopnost a solidaritu. Politické vězeňkyně padesátých let se programově nikdy neintegrovaly mezi kriminální delikventy a tato skutečnost pro ně představovala falší formy šikany ze strany trýznitelů i spoluvězňů.
Ke vzpurným osobnostem se vztyčenou hlavou i ve vězeňském munduru patřila právě Dagmar Šimková. Pro svůj vzdor a neústupnost nebyla propuštěna v rámci velké amnestie v květnu 1960. V posudcích z jejího vězeňského spisu se lze mj. dočíst: „Účel převýchovy není plněn, neboť odsouzená zůstává krajně zaujata vůči lidově demokratickému zřízení a tímto postojem se netají".
Po propuštění duchovně spřízněných spoluvězeňkyň zůstaly s profesorkou Růženou Vackovou osamoceny v primitivní společnosti zlodějek, prostitutek a vražedkyň. Toto několikaleté období představovalo pro obě statečné a mravně nezdolné ženy vyčerpávající boj.
Dagmar Šimková z vězení vyšla po čtrnácti letech v roce 1966. Vrátila se do Písku, kde pracovala jako dělnice v sodovkárně, zbavena rodinného majetku, s obstaveným platem a pod dozorem příslušných orgánů. I v této ponižující situaci si zachovala svoji důstojnost, temperament, touhu se vzdělávat a podílet se na společenském životě.
V roce 1968 spoluzaložila v Písku s ostatními politickými vězni K 231. Po srpnové okupaci ztratila veškeré naděje ve znovuobnovení demokratických tradic a vycestovala s matkou za rodinou své sestry do Austrálie.
Zde Dagmar Šimková vystudovala dvě vysoké školy — dějiny umění a sociální práci. Veškerý talent a schopnosti mohla uplatnit až po čtrnáctileté vězeňské univerzitě, a její činorodost dalece přesahovala rozměr jednoho lidského života. Díky své empatii a vlastní vězeňské zkušenosti se stala uznávanou konzultantkou a terapeutkou ve věznicích v západní Austrálii. Od roku 1969 se podílela na činnosti Amnesty International. Během studií pracovala v domě pro seniory, absolvovala kurzy pro manekýnky, živila se jako kaskadérka. Vytvářela smaltované obrazy, zúčastnila se padesáti výstav.
V Austrálii napsala knížku, kterou Josef Škvorecký ve svém nakladatelství Sixty Eight Publishers v roce 1980 vydal pod názvem „Byly jsme tam taky“. Jedná se o jedno z nejsugestivnějších svědectví československého vězeňství padesátých let. Kniha se oprávněně dočkala několika vydání i v ČR.
Dagmar Šimková po roce 1989 několikrát navštívila své rodné město, setkávala se svými „holčičkami“, dočkala se soudní rehabilitace.
Po těžké dlouhé nemoci zemřela 24. února 1995 a její popel byl rozptýlen v Perthu, který se stal jejím druhým, svobodným domovem.
Redakce: MK
