Jak se dostaly rakouské ženy do sovětského gulagu?
- Datum: 16. 1. 2012 v 14.27,
-
V pátek 24. února se od 20.00 v kině Ponrepo koná Den Rakouska. Program je věnován mimořádné tvorbě historičky a režisérky Anity Lackenberger (nar. 1961), uznávané evropské investigativní osobnosti, zabývající se především politickými perzekucemi.
Autorka spolu se svým spolupracovníkem kameramanem Gustavem Maderem představí film „Ztracený život — ženy v sovětském gulagu“. Sugestivní svědectví bylo natočeno přímo v místě původního gulagu, nyní muzeu Perm 36 — jediném památníku politických represí v bývalém Sovětském svazu. Druhým dokumentem je zatím nejnovější film A. Lackenberger "Vládkyně pouště" o totalitě v současné Africe, z něhož je patrné, že diktatury se neodehrávaly pouze v minulosti. Více uvnitř článku…
„Ztracený život — ženy v sovětském gulagu“
Ženy odcházely z Rakouska do SSSR ve dvacátých až třicátých letech 20. století po občanské válce v Rakousku. Byly to zvláště rakouské přesvědčené komunistky anebo manželky rakouských komunistů. V roce 1937 je postihla stalinistická velká čistka a mnohé byly poslány do pracovních táborů — gulagů. Zbytek žen rakouského původu, žijících na území SSSR, se do gulagů dostal po napadení Sovětského svazu v roce 1941. Samostatnou kapitolou je pak poválečná historie Rakouska, rozděleného do několika okupačních zón. V sovětské okupační zóně byly ženy popravovány bez soudu, unášeny a zavlečeny do SSSR, kde sloužily jako „živé válečné reparace“ na nucených pracích v gulagu. Mnohé se domů vůbec nevrátily — zemřely v nepředstavitelných podmínkách daleko od domova.
„Vládkyně pouště"
Kdo jsou vlastně Saharawi? Zapomenutý národ, hlavně ženy a děti přebývající v poušti — v zemi nikoho, přes všechny rány osudu hnané obrovskou touhou po přežití, při neustálém hledání nových forem zvládnutí všedního dne. Přitom se ale nevytrácí jejich velký sen o vlastní zemi — vlasti. Cesty k přiblížení se k tomuto snu — cíli jsou u jednotlivých protagonistek filmu stejně tak různorodé, tak jako jsou jejich vlastní jednotlivé osudy. Mnohé z nich — právě ty starší — zažily hrůzy války o nezávislost přímo na vlastním těle. Byly páleny napalmem, byly mučeny i znásilňovány. Přes všechny tyto hrůzy předávají svoje zkušenosti, kulturu předků a svoji vůli — touhu po přežití nové generaci Saharawi. Zatímco jejich muži hledají po celém světě polickou a finanční pomoc, snaží se ženy zvládat život v utečeneckém táboře — život plný strádání. A přesto přežívají už přes třicet let, zvládají všední den, který je ve všech představitelných aspektech nebezpečný, nevzdávají se naděje na návrat domů. A za to stojí žít.
Redakce: MK
